Jednou věcí si u Kravitze zřejmě můžeme být jisti už jednou provždy: žádného chytání aktuálních trendů nebo snad dokonce prošlapávání nových cest se od něj nedočkáme. Drží se svého jistého: variuje to, co už bylo vymyšleno, často se solidní patinou, a dává tomu svůj otisk. Pro některé posluchače to může být směrovka do předčasného hudebního důchodu, ale kvůli tomu není třeba se vzrušovat. Některé hodnoty jsou nadčasové a není důvod jich nevyužívat, dělá-li se to kvalitně.
Údajné kopírování vzorů nejčastěji vyčítají Kravitzovi ti, kteří v jiných žánrech, ano, těch svých oblíbených, skutečného vykrádání nedohlédnou. Ať už pro vlastní zaslepenost módností trendu, nebo prostě proto, že neznají na rozdíl od svých současných hudebních oblíbenců "staré" kapely. Ano, kdo čte tuto větu jako narážku na nejrůznější sezonní "kytarovky", čte správně.
Ne že by Kravitz nikdy nikoho otevřeně nepajcoval – doby, kdy si například očividně hrál na "nového Hendrixe" zase nejsou tak vzdálené. A ani inspirace na novém albu nejsou nerozluštitelnou hádankou. Přes veškerou barvitost, kdy téměř každá písnička nového alba zní jinak než zbytek, tady můžeme cítit souvislosti se soulovou vlnou "druhé generace", zastoupenou třeba Steviem Wonderem, a rozhodně některými tvůrčími obdobími Prince. S ním jako by Kravitz chvílemi přímo soutěžil.
Mnohem podstatnější než hádání, čí prvky ten který posluchač na albu najde, je ale uvědomění si faktu, že v tomto případě víc než kdykoli jindy jde o koncept. Když se filmový režisér rozhodne natočit stylovou gangsterku ze 30. let, taky se v ní nebudou ve 3D prohánět moderní bouráky. A přitom to nevylučuje, že takový film promluví k dnešku.
Black And White America je s trochou nadsázky podobný případ. Kravitz reflektuje to, co je traktováno už v názvu alba. Není náhoda, že stejnojmenná píseň album otvírá. Je jedno, že takzvaně "velkými slovy" o vizi Martina Luthera Kinga a rasově smíšeném a tedy "nebezpečném" manželství svých rodičů. Kravitz je prostě "komerční idealista" a těm se takové věci stávají. Berme nebo nechme být.
Pěkné jsou na albu nejen písničky jako celek a Kravitzův zpěv, to je samozřejmost, ale i mnohé detaily pro druhý poslech. Exponované "staré" zvuky klasického synteztoru Mini Moog a dalších podobných "vintage" instrumentů, typických pro (nejen) černou hudbu 70. a 80. let, vstupy instrumentální hvězdy Trombone Shortyho, některé kytarové party (byť tento nástroj oproti starším deskám Kravitz výrazně upozadil) nebo třeba brazilský rytmus v podkladu Sunflower.
Albem Black And White America asi Lenny Kravitz větší díru do světa, než kterou už dávno obhospodařuje, asi neudělá. Ale o to tady nejde. Ta deska je na úrovni po všech stránkách, její poslech rozhodně není kandidátem na přístup "jednou a dost", její členitost to prostě nedovoluje. Alespoň tomu, kdo k ní přistoupí bez předsudků a falešných očekávání.
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
