Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Mezi haldou a pivem se rýsuje literární událost z Ostravy

  10:06aktualizováno  10:06
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo sbírku ostravské poezie. Jmenuje se Briketa a aspiruje na literární počin roku.

Jedním z autorů v Briketě je i Jaromír Nohavica. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

To pivo!/ Zase jsem se opil tím pivem/ To pivo/ je mým topivem. Tak to stojí v básni Milana Kroupy. A Petr Hruška o ostravských hospodách jinak: "Na konci bloku pivnice Baník a červený kostel, kolem město. Viděl jsem zázraky, letět stůl." Oba bardi patří do sekce "Postavy v různých fázích trosky", která uvozuje vydařenou antologii ostravské poezie s příznačným názvem Briketa.

Briketa

Antologie ostravské poezie

Větrné Mlýny

Hodnocení: 90 %

Editoval ji básník a rovněž piják piva Ivan Motýl. Figuruje v ní i jeho bratr Petr, jehož báseň Na Růžku črtá obraz ranního návratu z hospody se zastávkou v jiné hospodě, či otec Günter, který píše: "K Mrtvole jsme chodívali v noci na neděli/ když mezi dvěma směnami bylo osm volných hodin." Více než stovka autorů, kteří se v Ostravě narodili, žili tady, nebo ji "jen" zažili, se bělá kontrastním písmem v černých stránkách Brikety.

Takovy tenky zešitek vydal

Nakladatelství Větrné mlýny stvořilo bez nadsázky počin roku jak obsahově, tak graficky. Název přitom nevychází jen ze slisovaných zbytků, třeba Kroupa prý jednou tahal po Ostravě  briketu v ruce, že z ní něco vyřeže a napíše o tom báseň. Kniha v podobě brikety se dá nosit podobně, stačí listovat, objevovat, pivo si k tomu objednat.

Ivan Motýl v doslovu vyvrací předsudky o havířích, kteří nečtou, nebásní, jen rubou a pijí. "Čitalo se Ciganske ditě a Bufalobil," cituje starého havíře Felixe Uhra, který pamatoval Bezruče, jehož Slezské písně vyšly v roce 1909. "Takovy tenky zešitek. První basničku, keru haviře recitovali, byla Maryčka Magdonova. Haviři na taku knižku, jak su Slezske pisně, čekali jak slepa kura na zrno."

Bezruč však nebyl první, nejstarší text v antologii je z roku 1894, byť jde spíš o kramářskou píseň. Po Bezručovi následovala řada epigonů, jimž básník ukázal cestu. Ostatně k Bezručovi se tu obraceli vždycky. Někdy osudově jako Jan Dočkálek v básni ze sbírky Slezské slzy, jež vyšla  roku 1941 v Londýně: "My pod Beskydem víme, co nám třeba/ toužíme zříti kaktu tvého květ/ dopřej nám zase duševního chleba/ ó, drahý barde, vrať se, vrať se zpět." Jindy zcela punkově v podání legendárního undergroundového performera Milana Kozelky, který variuje Ostravu na Manhattan a Maryčku Magdonovou na Marilyn Monroe.

"Ostrava byla považovaná za město na kulturně nejnižším stupni," vysvětluje Motýl pobezručovskou éru. Jenže černé město překvapilo a dodnes dává vzniknout nebývalým tvůrčím činům i kulturním akcím, literárním časopisům, festivalům, besedám.

"Nabírám uhelný prach z ostravských hald a lisuji ho v briketu. Ta je zcela subjektivním výliskem," popisuje Motýl vznik antologie. Nabírá verše budovatelské, poetické, konkrétní i metaforické, básně hospodské i vzletné. Dělí je do sekcí. Kromě zmíněných Postav v různých fázích trosky je tu kategorie o Lysé hoře, sekci Vzkypění cév uvozuje statistika o počtech sňatků a rozvodů v Ostravě (1 276 svateb, 830 rozvedených párů). V části nazvané Tam půjdeme mezi haldou a nebem je i báseň Lukáše Balabána, syna Jana Balabána, nebo Janova bratra Daniela Balabána. Ten píše: "Oděná barevnýma hadrama/ je ve mně tma."

Ženy tvrdé i poetické

Ostrava se otiskla do tvorby mnoha současných autorů, ve vzájemném vztahu i oni utvářeli a stále utvářejí Ostravu. Dají se tu potkat Milan i Ludvík Kunderové, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Josef Kainar, tedy muži etablovaní v čítankách a kánonech doporučené školní četby. Více je hrubých básníků buřičů, syrových zjevení. Žen je pomálu, stejně jako mezi havíři, ale když už, tak píšou jak na dveře hospodského záchoda, tvrdě a zároveň poeticky, třeba jako závěrečná malířka a básnířka jménem Ei.

Nohavica třikrát jinak

A je tu i Jaromír Nohavica. Hned v několika podobách. Nejprve ten starší, ročník narození 1927, který psal do závodního časopisu Vítkovických staveb nazvaného Den budovatelů: "Ale dnes už básníci píší jinak./ Naklepou báseň na bezhlučném psacím stroji/ co na stole z drahého buku stojí/ čtyřpokojového bytu velkoměsta," stěžuje si v roce 1960 na odtržení moderního básníka od problémů skutečného horníka. A dodává zvolání: "Básníci, já vám nezávidím!" Následuje Jaromír Nohavica muzikant a textař, "famózní hlas svobody v zatrpklé normalizační Ostravě", ten tu má text Mladičké básnířky.

Do třetice: J. H. Krchovský nabízí parafrázi Nohavicova textu Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst, když píše: "Ach málo mi zbývá/ tak málo mám piva/ tak málo mám piva/ a ještě mi teče z úst."

Kolem piva se Briketa točí hodně, jak vidno. Ale to se básníkům stává leckde, nejen v Ostravě.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.