Jestliže je v říši špionážních románů uznávanou veličinou jméno autora předlohy Roberta Ludluma, týž filmový žánr našel mistra v Paulu Greengrassovi.
Tvůrce Letu 93, strhující hrané rekonstrukce odboje v uneseném letadle z 11. září, za kterou byl nominován na Oscara, používá obdobně civilní styl vyprávění i ve smyšleném thrilleru. Zažehává tak tísnivé podprahové jiskření, účinnější než pyrotechnické výbuchy.
Bourne na stopě vlastní záhadné minulosti a zároveň na útěku před najatými vrahy jako by svou soukromou válku vedl v přímém přenosu. Pohybuje se vesměs v nic netušícím všedním davu lidí, takříkajíc za plného provozu.
Kamera jej sleduje nezaujatě, nearanžovaně, skoro reportážně. A nálada bezprostřednosti hraničící s dokumentem ještě zrychluje pocitový tok času, nemluvě o tom, že Bourneově ultimátu na rozdíl od většiny nastavovaných "trojek" stačí jen necelé dvě hodiny, aby celou historii vysvětlilo a završilo.
Cesta končí v New Yorku
Nicméně pod Greengrassovou chytrou taktovkou se hraje obsahově běžná špionská modelovka, tedy kombinace Uprchlíka s cestopisem.
Start patří raněnému hrdinovi a zasněžené noční Moskvě, poté v centrále CIA shrnou Bourneovi bývalí kolegové podstatu příběhu, načež se děj přenese do Turínu, Paříže, Londýna; to vše za deset minut a téměř bez akce v její přímočaře chápané podobě, nicméně s tiše stupňovaným napětím.
Když do hry vstoupí britský novinář, zamrzí, že je skoro stejný nešika jako CIA, které neskutečně dlouho trvá, nežli si dokáže zjistit číslo jeho mobilního telefonu.
Ale už „sledovačka“ na londýnském nádraží prošpikovaná Bourneovými důmyslnými triky vytáčí děj do vysokých obrátek, podobně jako "motokrosová" honička či štvanice po střechách v Tangeru, z nějž dýchá kouzlo zbavené turistického nátěru.
Tamní pasáž zdobí též rozkošně zlověstný atentátník v podání Edgara Ramireze či skvěle sestřihaná bitka, kterou provází jen tlumená urputnost – syrová, bez hudby. A metoda útržkovitých záblesků, již jiní používají jen pro efekt, tady není samoúčelná: zobrazuje oživování vzpomínek ve ztracené paměti.
Jistě, režie vše nespasí. Vyprávění se točí trochu v kruhu jako pes honící se za vlastním ocasem; dojde na duté výčitky svědomí, byť uměřeně; Julia Stilesová si narychlo ošmiká vlasy a vypadá jako po dvou hodinách v rukou špičkového kadeřníka; v CIA sedí obligátně "jedna hodná, jeden zlý".
Ale hlavně vyřešení šarády je fádní až hanba. Když už se putuje za zásadním odhalením agentova osudu ve třech filmech, věrný divák by si zasloužil alespoň trošičku originálnější tečku než prototyp spiknutí, jehož obměny zná z každého druhého "béčka".
Naštěstí akční stránka finále, jež hrdinu zavede do jeho výchozího domovského bodu neboli do New Yorku, pošramocený dojem zase napraví.
Důvtipné a nepopsatelné manévry v centru města, ve kterých si hlavní roli dělí auta a mobily, by mohly skončit dříve, nicméně je pochopitelné, že výroční kaskadérský bál se nikomu nechtělo krátit.
Zkrátka Bourneovo ultimátum představuje ve svém žánru film, za nějž by i kolega Bond uznale poklepal po rameni: Dobrá práce.
