Hip Hop Kemp 2008 - The Roots - Hradec Králové (25. srpna 2008)

Hip Hop Kemp 2008 - The Roots - Hradec Králové (25. srpna 2008) | foto: Jan Strouhal, MAFRA

RECENZE: Vypointovaný Bonus ani The Roots by neměli zapadnout

  • 0
Předvánoční chrlení nových desek střídá vydavatelské mrtvo. Je to dobrá chvíle vrátit se k povedeným albům, která vyšla v uplynulých týdnech tak trochu ve stínu těch nejprodávanějších a nejexponovanějších. A která si nezaslouží, aby se na ně pro ten shon nedostalo.

Určitě to platí o desce, jež je hodně skloňovaná na tuzemské nezávislé scéně a od hudebních kritiků si vysloužila i nominaci na nové ceny Apollo (vyhlášení cen si připomeňte zde). Řeč je o albu Náměstí míru, za kterým stojí Martin Hůla, už podruhé schovaný za přezdívkou Bonus.

Opět se na něm potvrzuje, jak je v tuzemské konkurenci jeho tvorba unikátní. Ale až tady konečně dospěl k ideální formě: na desce rovnoměrně těží skoro ze všech žánrových poloh, které si vyzkoušel ve své pozoruhodné hudební kariéře, řízené filozofií udělej si sám. A přestože se rozhodně nenarodil jako frontman, výrazně ráčkuje a spíš prozpěvuje, než že by zpíval, Náměstí míru se atmosférou řadí k nejpůsobivějším nahrávkám loňského roku.

Bonus: Náměstí míru (obal alba)

Hudebně jej Bonus tentokrát vystavěl na kombinaci elektronických nástrojů s těmi akustickými. Oproti první desce potlačil hiphopové frázování a zdůraznil písničkovější formu ve stylu folkotronických projektů. Kromě dotažené formy jeho album opět budí pozornost především přesnými texty, kterým nechybí pointy a hlavně jasný, k hlavnímu proudu často neurvalý názor.

Jako když v úvodní písničce glosuje: "Ale pozor, kluci, na pátek chystám revoluci. O víkendu jsem připravenej změnit svět, jestli mi do tý doby nedaj výpověď." V několika větách zkrátka Bonus umí vystihnout postoje, frustrace i radost značné části svojí generace. A takových hudebníků u nás moc není.

Chytrý hip hop

V tak na efekt a do sebe zahleděném žánru, jako je hip hop, je čím dál těžší najít nahrávku, která by nepůsobila vyprázdněně, schematicky a dokola jen nerecyklovala gangsterské příběhy nebo vyprávění o vlastním egu. Přesto se začátkem prosince právě taková, nenápadná a netlačená hitparádovými hity, objevila. Jmenuje se Undun a nahráli ji filadelfští The Roots jako svoji třináctou řadovou desku.

Je to album, ze kterého čiší nejen ryzí muzikantství, znějí živé nástroje (včetně rytmických), ale hlavně má hlavu a patu. S velkým a pohlcujícím klidem a bez náznaku hudební agresivity jej The Roots složili jako existenciální příběh o fiktivním chlápkovi Redfordu Stevensovi, jenž se v příběhu, který nepostrádá tragédii, protlouká chudobou ulice.

The Roots: Undun (obal alba)

Dojem z alba umocňují soulové melodie, kterými tu kapela nešetří a dodává jimi písničkám značně nostalgickou náladu. Undun je sice neveselá nahrávka, ale vrací naději v to, že o hip hopu se dá stále přemýšlet jako o jiné muzice než jen o takové, co hrajou namachrovaní chlapíci obalení zlatem.

Zvláštní koncept alba ještě zvýrazňují závěrečné čtyři skladby nazvané Redfordova Suita. Bez elektroniky a rapu v čistě instrumentálních aranžích na pomezí vážné hudby vynikne, co je hlavní zbraní The Roots nejen v rapovém světě: jejich ohromné muzikantství.

Hudební glosář
Bonus: 80 %
The Roots: 80 %