RECENZE: Blink-182 přijeli po sezóně. Zachránila je nostalgie. A bubeník

Tuzemští fanoušci čekali na kalifornské ikony pop-punkové scény opravdu dlouho a intenzivně. Jejich koncert v zaplněné pražské Tipsport aréně byl hlavně odškrtnutím jednoho velkého restu - kapele se k nám totiž podařilo přijet až napotřetí. A bohužel alespoň patnáct let po té, kdy byla aktuální.

Blink-182

60 %

15.8. 2014, Tipsport Arena, Praha

Skvělá atmosféra v sále přesto potvrzovala velká očekávání, příchod Blink-182 na scénu provázelo hromadné nadšení a euforie. Umocňoval ji silně vystavěný začátek, na němž zazněly hity jako Feeling This, What's My Age Again? nebo The Rock Show. V tu chvíli ještě nevadilo, že po pódiu už zběsile nelítají teenageři, ze kterých v písničkách s košilatými texty stříká energie, ale chlápci kolem čtyřicítky, co už něco prožili, kytarista s čepicí naraženou přes oči na dálku vypadá jak Michal Malátný z Chinaski a za bubeníkem na pódium namísto fanynek běhají malé děti. 

Jenže po silném úvodu začal koncert ztrácet tah. Podepsalo se na tom hodně nepovedené ozvučení haly - v přeřvané kytaře se ztrácelo všechno, Marku Hoppusovi jakoby zapomněli zapnout mikrofon, Tom DeLonge nestíhal intonovat, a ten vůbec nejsilnější element Blink-182, tedy neuvěřitelně invenční bicí Travise Barkera, se topily v odrazech od stěn haly. 

A tak, i když Blink-182 nešetřili známými songy a přestože je fanoušci poctivě a sborově zpívali, převládl ve výsledku spíše pocit rozpačitosti. Zvlášť když se v závěru nevydařil ani největší hit, protože tempo, které kapela nasadila při All The Small Things ji prostě nemohlo dovést jinam než k unylosti.

Přestože všechny povedené momenty koncertu se vázaly k minulosti skupiny a ne k jejímu současnému směřování, na koncert Blink-182 nakonec stálo za to přijít i kvůli něčemu jinému než nostalgii. Tím důvodem byl bubeník Travis Barker, který i přes mizerné výchozí podmínky svojí hrou potvrdil, že v současnosti ve svém oboru patří k absolutní špičce. A že právě díky němu zní řada písniček Blink-182 i po letech vlastně pořád docela neobyčejně a chytlavě.