RECENZE: Beyoncé si úspěšně hraje se samply, sáhla i na Led Zeppelin

Asi jen málokdo si může dovolit jít natolik proti pravidlům hudebního byznysu jako Beyoncé. Desku Lemonade vydala bez jakékoliv propagace nebo aspoň ohlášení. A ještě nejdřív pouze na streamovací službě Tidal, kterou vlastní její manžel Jay-Z. Takhle se dělá úspěšný rodinný byznys.

Nicméně, zjevně to funguje. O den později se album objevilo v předprodeji na platformě iTunes a okamžitě se dostalo na vrchol žebříčků v šesti desítkách zemí, Česko nevyjímaje. Až teprve začátkem května se Lemonade objevila na fyzických nosičích, konkrétně na CD s dvanácti skladbami a DVD s hodinovým dokumentem nesoucím podtitul Cesta každé ženy k sebepoznání a uzdravení.

Lemonade

90 %

Autor: Beyoncé

CD+DVD, 499 korun

Onen dokument je samozřejmě pro více společenskou než uměleckou výpověď, již se Beyoncé rozhodla do svého alba vetknout, vlastně důležitější než samotná nahrávka. Pro posluchače je však zásadní hudba. Ta je v podání zpěvačky poměrně ryzí. Na desce se vystřídala řada producentů a spoluautorů nevyjímaje zvučná jména jako Diplo, The Weeknd nebo Kendrick Lamar. Do asi nejsurovější polohy Beyoncé dostal Jack White, který se podílel na písni Don’t Hurt Yourself, pro kterou vysamploval rytmiku ze skladby When the Levee Breaks od Led Zeppelin.

Není to jediná z položek nové desky, která si vypomohla už natočenou hudbou někoho jiného, ale rozhodně je tou nejpřípadnější. Používání úryvků z cizích nahrávek je frajeřina sloužící často jen jako reklama – tu však zpěvačka nepotřebuje. A jak poznamenává Neil Shah z The Wall Street Journal – samplovat Zeppeliny není levný špás, takže White a Beyoncé museli zatraceně hodně chtít na nahrávce bubny Johna Bonhama. Ale dobře udělali, výsledkem je správně naštvaná skladba, které právě bicí dominují a nekompromisně ji posouvají kupředu.

Obal desky Lemonade

Kromě Bonhama si Beyoncé vypůjčila psychedelické kousky z písničky Let Me Try od šedesátkové kapely Kaleidoscope, kterými pomáhá budovat lehce snovou atmosféru ve skladbě Freedom (na té spolupracoval Kendrick Lamar). Jindy zase čerpá z Outkast nebo od amerického zpěváka Andyho Williamse. V každém jednom z těchto případů však platí, že tyhle výpůjčky nejsou samoúčelné a velmi dobře slouží novému určení.

Jinak Beyoncé Lemonade namíchala z více žánrů. Současnému popovému zvuku je velmi poplatná písnička Love Drought, temné r’n’b nabízí 6 Inch, na níž spolupracoval The Weeknd. Daddy Lessons jsou zase skoro čisté country a silný hlas Beyoncé velmi dobře vyniká například v klavírní baladě Sandcastles, do které se zpěvačka místy skutečně hodně opírá. V závěrečné Formation se zase rapuje.

Beyoncé nasadila laťku pořádně vysoko už svou předchozí tři roky starou nahrávkou, která rozhodně patří mezi zásadní počiny současné hudební scény. V případě Lemonade onu vytyčenou metu minimálně nepodkračuje. Vlastně se dá říct, že ji přeskakuje nejenom ladným stylem, ale ještě s drobnou rezervou k dobru. Kéž by se i další muzikanti soustředili více na hudbu než na marketing.