RECENZE: Nad Vieweghem bděli, ve filmu však Andělé všedního dne pospávají

Podle knihy a scénáře Michala Viewegha Andělé všedního dne natočila režisérka Alice Nellis stejnojmenný film. Po místních předpremiérách vstoupí do celé sítě kin 9. října.

Snímek Andělé všedního dne má chválabohu téma, což je v dnešní české tvorbě vcelku vzácnost. Navíc téma univerzálně platné, které lze ve zkratce shrnout: Nevíme dne ani hodiny, kdybychom věděli, chovali bychom se jinak.

UKÁZKA: Viewegh se v knize smiřuje se smrtí otce

Přečtěte si ukázku původní knihy

Viewegh: Andělé všedního dne

Přesto  jeho vnímání v Česku může získat ještě podtón navíc – díky znalosti souvislostí. Viewegh se knihou vyrovnával se smrtí otce a k titulním postavám se nepřímo naváže představa strážných andělů, kteří bděli nad spisovatelem samým při jeho nedávné nemoci. Paradoxně ve filmové podobě spíše jen pospávají.

Ne zcela původní, leč ani obvyklý motiv nadpozemských glosátorů pozemského pinožení tehdy knihu ozvláštnil; ve filmu však těžko hledá přirozený druh stylizace. Zejména zpočátku, kdy andělé více či méně divadelně postávají, popocházejí, diskutují a v popisných vysvětlivkách představují hlavní smrtelné aktéry příběhu s předem oznámeným koncem.

Zasahovat nemohou

Herecky jim vévodí Zuzana Bydžovská a Boleslav Polívka v rolích manželů, mezi kterými po šestatřiceti letech soužití málokdy zajiskří podstatnější sdělení, než že „ty spáry na podlaze se rozjíždějí“. Vyrovná se jim Zuzana Kronerová coby náboženská fanatička, kdysi kamarádka postavy Bydžovské, jejichž vztah však rozbili svou milostnou válkou o stejnou ženu synové obou žen. Hrdinka Kronerové tak bezmocně přihlíží chorobné žárlivosti svého potomka čili Václava Neužila na šťastnějšího soka neboli Ondřeje Sokola – a když nad barvotisky svatých vyráží své meditační Óóóm, budí smích i soucit.

Sestavu doplňuje Klára Melíšková coby zhroucená vdova, po níž Polívkův hrdina tajně touží. A právě kolem něj andělé, kteří mají zakázáno do předurčených osudů zasahovat, zkusí rozehrát alespoň pár milosrdných šancí, jak by mohl smysluplně strávit poslední hodiny vyměřeného času.

Sbírka existencí, které toho šedivého dne v šedivém městě dostalo andělské komando na starost, vypadá stejně našedle, vyhasle, rezignovaně, bezbarvě. Což přesně zapadá do nakažlivě budované nálady, ovšem hrozí i jistou monotónností. Zvláště když prolog, tedy seznamovací putování od postavy k postavě s únavnými komentáři andělů, trvá nekonečně dlouho.

Na druhou stranu režisérka Alice Nellis bez ustání vymýšlí, jak literární popisnost potlačit prostředky filmové řeči. Jde to sice ztuha, ale jde to, ať si hraje s obrázky v andělských tabletech či na ultrazvuku. Nebo když z proslulého „mostu sebevrahů“ v pražských Nuslích stvoří s pomocí kameramana bezmála světový symbol moderní velkoměstské pustiny, zabydlené pouze dvěma sortami lidí: odcizenými kravaťáky a uválenými ztracenci.

Hlavně Dyk a Javorský

Ze čtveřice andělů se nejpříjemněji vydělují Vladimír Javorský ve stylu orientálního apoštola z leknutí a Vojtěch Dyk coby světácký frajírek, jemuž v groteskní scéně dopřejí převlek z rodu travesty show. Mariána Labudu zatěžkala jeho role nejhlubšími moudry a Eliška Křenková je odkázána na šarži pohledné naivky. Přímočará typizace andělské směny však ani výraznější profily nehledala, má vlastně jen úlohu antického chóru, ve výsledku se slévá v jeden pozorovatelsko-karatelský a po pravdě čím dál otravnější hlas.

Ale naštěstí se vyprávění pozvolna zahušťuje a čím více převažují lidské projevy nad andělskými, tím citovější zásahy se dostavují. Což je mimochodem také dosti vzácný jev, současné české filmy totiž mívají zpravidla tendenci začít slibně a pak už se jen zhoršovat a zhoršovat, zatímco Andělé všedního dne sledují zcela opačnou křivku: po počátečních rozpacích se postupně, důrazně a důsledně zlepšují až k silnému finále.

Andělé všedního dne

60 %

Česko, 2014, 97 min

režie: Alice Nellis

hrají: Marián Labuda st., Vojtěch Dyk, Vladimír Javorský, Eliška Křenková, Bolek Polívka, Zuzana Bydžovská, Klára Melíšková, Václav Neužil ml., Zuzana Kronerová, Josef Kuhn, Pavel Gajdoš, Ondřej Sokol

Kinobox: 55 %

IMDb: 5.8

Jak den postupuje k večeru, události se dramatizují, do vztahů vstupuje nervozita a kdesi v zátylku pociťuje divák stále chladněji onen závan neodvratnosti, o kterém na rozdíl od něj hrdinové na plátně nevědí.

Čím blíže ke klíčovému bodu, tím působivějším se snímek stává, režisérka tu výmluvně aranžuje výprodej zdánlivě světoborných velezávažných problémů, ve skutečnosti nepodstatných prkotin – kdyby ovšem člověk tušil, že nic jiného už nestihne.

Štěstí je čas, pojmenuje příběh své sdělení; čas, který je nám tu vyměřen. Brilantně natočený, jakkoli očekávaný závěr patří k okamžikům, kdy o sebe osudovost s divákovou vnímavostí křísnou a zapálí jiskřičku katarze.
To není málo.

Vlastně zní paradoxně, že Andělům všedního dne nejvíce ubližují právě papíroví andělé sami. Vyškrtnout je, zbyl by všední den. A  ten umí Nellis vyprávět čistě.