RECENZE: Proč by Třešňák vystupoval, když má dámské Alo Trio

Tři neoposlouchané ženské hlasy, kapela velkých profíků a záštita od legendy českého písničkářství. To je Alo Trio Band. Právě debutuje albem Eponym.

Trutnoff 2014: Alo Trio | foto: David Webr

Alo Trio Band (obal alba)

Duší kapely, iniciátorem jejího vzniku a „principálem“ je Vlastimil Třešňák. Jde o další z jeho propracovaných úskoků, jak zamotat fanouškům hlavy.

Těch za svoji dráhu absolvoval řadu. Třeba když začal psát – on, dříve ryzí solitér – texty pro jiné (Pražský výběr, Stromboli), když začal dokonce textovat muzikály, když nedávno rozpustil úspěšnou rockovou kapelu a vrátil se k sólovému vystupování, byť jen velmi zřídkavému.

Eponym

85 %

Alo Trio Band

vyd. Galén 2015

Důsledkem Třešňákovy stále menší chuti vystupovat na pódiu je zřejmě i Alo Trio Band, jakási jeho prodloužená ruka a nepochybný zdroj zábavy. Vtip Alo Tria totiž tkví v tom, že Třešňák, který je autorem všech textů, jež v šansonovém, tu jazzovějším, tu bluesovém duchu zhudebnil bývalý basista jeho doprovodného bandu Jan Volný, píše pro tři zpěvačky.

Trutnoff 2014: Alo Trio (Martina Menšíková)

Samozřejmě, některé z písniček jsou takříkajíc unisex, ale z jiných je naopak přímo hmatatelně cítit, jak si textař užíval převtělení. „Co zdědím, holá zadnice? / Sklidím prd, co jsem zasela! / Abonomá do nóbl márnice / a na lednici pikslu popela!“ zpívá zklamaná hrdinka písničky Lóve ústy jedné z oněch tří zpěvaček, v civilu herečky Martiny Menšíkové.

O pár minut dál Natálie Řehořová, sólově nejvytíženější členka Alo Tria, v písni Konečně sama jazykově doslova obžerně vzdychá: „Žolík prch, tančí tango na Titaniku / mých pět Pé sedlačí u Chlumce“. A všechny tři grácie, kromě jmenovaných i Pavla Stránská, ve Stonám volají svého Hippokrata mimo jiné rozkošnickou, roztouženou i submisivní výzvou: „Zaboř své akné / do mé pleťové masky / uspat ten bacil ve mně zkus.“

Trutnoff 2014: Alo Trio (Vlastimil Třešňák)

Třešňákovy texty jsou tradičně prošpikovány literárními i historickými odkazy, i v těch se autor labužnicky vyžívá. Dokáže napsat obraz tak silný, jako by se odehrával před našima očima: „Popráší řádky pudrem na paruku / políbí dopis a dá se na modlení“ (když Goethe píše své pozdní lásce Ulrice v písničce Líbesbríf).

Je také mistrem pointy. Tři a půl minuty v písni Delirium v obrazárně veršuje na téma slavných světových malířů i obrazů, aby nakonec dospěl k tomu, že „Jen Lada se houpe na měsíci / a mně se stýská / po Hrusicích / po Mikešovi, koze Líze / čuníkovi Pašíkovi a Nácíčkovi / a taky po Švejkovi / a paní Müllerový.“

A nebyl by to správný principál, kdyby na závěr Třešňák nepředvedl sám své stádo běloušů. Atentát, jeho až bláznivě ironický dialog se zpěvačkami, je dokonalou tečkou za albem, kterým „v zastoupení“ Vlastimil Třešňák ukázal dosud neznámé vrstvy svého talentu.