Na nějaké velké zahřívání nezbyl čas. Cooper ve svisle pruhovaném červeném saku, s černě zmalovanýma očima, glamovým make-upem a pochodovou hůlkou nedal nikomu příležitost pochybovat, že má na pódiu stále co předvést.
Alice Cooperkoncert 27.7. 2013, Kajot Aréna, Brno |
Trumfy vytahoval už v úvodu, kdy za sebou zazněl dupák House of Fire, jeden z jeho největších hitů No More Mr. Nice Guy a rokenrolová jízda Under My Wheels. Tři a půl tisíce lidí, co se na to přišly do brněnské Kajot arény podívat, vyjadřovaly nadšení zcela oprávněně.
Alice Cooper mezitím kromě hudby nešetřil ani svými pověstnými teatrálními fóry. Při Billion Dollar Babies rozhazoval z kordu stohy bankovek, při Caffeine se napájel z hrnku většího než jeho hlava. Koncert přitom kvůli všem těm opičárnám neztrácel tlak.
 |
Další salva energie z publika směrem na pódium přišla při klasické hardrockové Hey Stoopid, jejíž refrén celá aréna nadšeně řvala, zatímco kytaristi na scéně “rockovali” v té nejklišovitější formaci a pozici. Když kapela přestala hrát a jen za zvuku bicích zpívalo refrén publikum, bylo vše na svém místě.
Na temnější strunu Alice Cooper přeřadil v druhé třetině dramaturgicky chytře promyšleného koncertu, když po jamování kapely nastoupil s další klasikou, ponurou Welcome to My Nightmare. Brzy už se po pódiu promenádoval v kožených hadrech, s vysokým kloboukem na hlavě a po své kapele i svých vyznavačích z prvních řad práskal bičem.
Hororově laděná scéna měla konečně při Feed My Frankenstein ochutnat krev a jedno z klasických čísel. Alice Cooper se nechal v zakrváceném lékařském plášti a s plynovou maskou na puse odpařit z elektrického křesla, aby ve finále písně po pódiu za muzikanty mohla procházet obří loutka “jeho Frankensteina”. Zábavnější by byl snad jen jeho souboj s Eddiem, který v pondělí dorazí strašit s Iron Maiden na pražskou Slavii.
Na podobné myšlenky ale nebyl čas. Hororová show totiž nabírala na obrátkách. Ballad of Dwight Fry odzpíval Cooper ve svěrací kazajce a když neúspěšně napadl nemrtvou sestřičku, skončil pod gillotinou; na závěr si kapela a company po pódiu házela Cooperovu useklou hlavou a stavěla ji posměšně před mikrofon.
Finále patřilo coververzím, jež Cooper chystá na další album. Pod náhrobním kamenem Jima Morrisona odehrál lehce punkovou verzi Break On Through (To The Other Side). Když se na hřbitově objevil náhrobek Lennona, přidal - s kulatými brýlemi na nose - beatlesácké Revolution. Hendrixovo Foxy Lady bylo sólo pro kytaristku Orianthi. Blok coververzí zakončila pocta Keithu Moonovi s koktavou My Generation od The Who. Do konce koncertu už mnoho nezbývalo. Při posledních třech písničkách už se hala topila v čisté euforii.
Brněnské fanynky Alice Coopera.
Bylo podružné, že mu to občas neladí nebo se netrefí. Alice Cooper předváděl, co znamená odehrát poctivou rockovou show jak z jiného místa a doby. A ani na chvíli přitom nepřestat být zábavný. Jako když se při I’m Eighteen s potutelnou radostí ve svých pětašedesáti opíral o berli.
Když se v očekávaném přídavku v blýskavém saku a v oblacích mýdlových bublin loučil s brněnským publikem tím, že obří balóny, které vypustil do publika, ihned propichoval šavlí, byl to nejen konec výtečného koncertu. Ale i lekce, že kdo se apriori směje starým kapelám, měl by radši občas jít na jejich koncerty a něco se přiučit. Třeba Alice Cooper se ještě pořád umí pořádně zakousnout a je u toho velká legrace.
