Před několika lety předtočil oscarový večer zajímavou anketu, z níž vyplynulo, že Afroameričané na černošské filmy nechodí: tak jako tuzemské vysílání pro menšiny plní spíše úlohu ze zákona, neboť lidé, jimž je určeno, sledují spíše většinové seriály.
Dávná tradice
Nicméně, když dojde na Oscary, všechno je jinak a málokdo si troufne zmínit pozitivní diskriminaci, neřkuli fakt, že filmy nejsou "bílé", nebo "černé", nýbrž jen dobré, či špatné. Němci se po léta vymezují vůči vlastním hříchům nacismu, Američané zase vůči otrokářské minulosti; často právě v kinematografii.
Pak vzniká mylný dojem, že do ní tvůrci tmavé pleti nesměli. Do hollywoodského systému sice pronikali ztěžka, nicméně první černošský film ve Státech, akční komedie The Railroad Porter, vznikl už v roce 1912, tři roky poté se ustavila první černošská produkce a dnes je v Texasu dokonce archiv černošských děl.
Za němé éry ještě velká studia pro černošské postavy využívala bílé herce s načerněným obličejem, ale nástup zvukového filmu už si Afroameričany vynutil. Později se točily dokonce filmy výhradně s nimi, ovšem vesměs hudební a pro bílé, jako Porgy a Bess.
Prolomený zákaz
Takzvaný Hayesův kodex, jenž zakazoval "smíšené" milostné vztahy na plátně, poprvé prolomil roku 1957 Ostrov na slunci. Počátkem 60. let "černo-bílý" filmový pár přivedl poprvé na svět dítě a od 70. let už takové romance nenesou kontroverzní nádech. V téže době zkoušel černošský film vlastní nápodobu "bílých" žánrů à la bondovka z ghetta, ale teprve 90. léta přinesla nástup silné generace černošských tvůrců, jako je Spike Lee.
A začal hon na ceny. První černošská držitelka Oscara Hattie McDanelová vyhrála už za Jih proti Severu z roku 1939, leč novou éru odstartoval až Sidney Poitier, který dostal Oscara za film Polní lilie v roce 1963 a před dvanácti lety i Oscara čestného. Nyní už se soškou pyšní Halle Berryová, Forest Whitaker, Jammie Foxx, z poslední doby Octavia Spencerová za Černobílý svět nebo Mo’Nique za Precious. Černou minulost Ameriky ztvárnili takoví mistři jako Steven Spielberg v dílech Amistad, Barva nachu a Lincoln, originálně Quentin Tarantino v Nespoutaném Djangovi, ale skutečně silné filmy na rasové téma uměl snad jen Stanley Kramer. Útěk v řetězech a Hádej, kdo přijde na večeři, oba s Poitierem v hlavní roli, zatím nikdo nepřekonal.
12 let v řetězech. Doslova
Ani 12 let v řetězech. Podobně jako Komorník, který líčí osud černého muže ve službách Bílého domu, vychází i favorit Oscarů ze skutečného příběhu. Ovšem pouhé pomrkávání na diváka - Pozor, tohle se vážně stalo! - k filmovému zážitku nestačí. A režisér Steve McQueen, mimochodem londýnský rodák tmavé pleti, který má za sebou dva osobité emoční útoky Hlad a Stud, se až nečekaně přizpůsobil hollywoodské kuchařce. Včetně stavby příběhu.
Už je z toho nejen manýra, nýbrž diktát: začne se "zprostředka", v daném případě od výjevu trudného žití otroků spících na zemi, kde se odehraje kradmý tichý sex a pláč, načež se skočí zpět v čase na začátek, pomalu putuje k výchozímu bodu a od něj dál k pointě, v případě skutečných příběhů předem známé. Začátek značí idylu, v níž Solomon Northup coby svobodný černoch ze Severu pečuje o rodinu a živnost houslaře. Než ho podvodně vylákají z města: pak v působivém skoku z nóbl restaurace do kocoviny procitne v okovech. Jeho vůli lámou bitím, spoluvězeňkyni zase prostřednictvím jejích dětí, potemnělou bezmocí zní zlověstná hudba, přepečlivé retro funguje stejně jako veškerá řemesla, je to zkrátka natočené spolehlivě, ale až překvapivě popisně. Včetně momentky při prodeji otroků, kdy ukradeného si jeho pán vymůže zákonně zpět, zatímco svobodný paradoxně nemá šanci.
Jako v seriálu
Podstatu vyprávění tvoří putovní kronika, jak hrdina cestuje z jedné plantáže na druhou. Je tu "hodný", leč příliš měkký pán, jenž otroka nedovede ochránit před fanatickým předákem, úžasně ho hraje Paul Dano. Následuje "zlý pán" čili psychopat, jenž rád pije, bičuje, znásilňuje; představuje ho režisérův dvorní herec Michael Fassbender. Pak přijde soudce, pán slušný, leč dočasný; a nade všemi vládne teze, že "hodný, zlý, pořád je to otrokář". Nechybějí roličky slibné, ale náhle uťaté (Paul Giamatti) nebo plakátové jako dobroděj v podání Brada Pitta.
Na plátně se střídají takřka seriálové kapitoly: pila, třtina, bavlna, pokus o útěk, pokus o lynč, trýzeň prodávaná dlouhými záběry, bizarní noční tance otroků na přání paní domu. Vypjaté okamžiky se točí zejména kolem mladičké černošky, přes niž si vilný otrokář a jeho žárlivá manželka navzájem vyřizují účty. Ne že by chyběly chvíle, kdy se tají dech, McQueen v sobě nezapře profesionála a navíc mu pomáhá moc hudby. Ale vždy znova zarazí doslovnost: když hrdina pálí tajný dopis, kamera jej sleduje až do poslední jiskřičky vyhaslé naděje, aby se rozbřesklo i v těch nejtupějších hlavách.
Dva prvky však snímku 12 let v řetězech vyloženě sluší. Jednak plné soustředění na mužův osud - film vůbec nesleduje, zda a co podnikala rodina po jeho zmizení, jednak zvláštní odevzdanost, s níž hrdina prochází svým údělem. Odevzdanost coby cesta přežití, zdánlivá nezúčastněnost, kdykoli je vystaven dilematu rizika a cti, je nejzajímavější i nejméně vtíravou stránkou filmu hodného úcty. A třeba i trofejí: pokud nevypovídají o filmařině, nýbrž o splátce Ameriky na její černé svědomí.
