S „retro“ akcemi, ohlížejícími se za husákovskou normalizací, se teď téměř roztrhl pytel. Tohle však není úplně ten případ.
V Langhans galerii se pod názvem Oni & V noci fakticky odehrává premiéra, totiž představení prací, které dosud nejsou v povědomí ani fotografické veřejnosti, byť oba tvůrci, které kurátor David Korecký spojil do jedné expozice, získali v české fotografii posledního čtvrtstoletí respektovanou pozici.
Jiří Poláček (1946) a Libuše Jarcovjáková (1952) absolvovali studia fotografie na FAMU, oba se roku 1981 zúčastnili dnes již legendární přehlídky 9 & 9, kterou v klášteře v Plasech u Plzně instalovala Anna Fárová.
Oba tam také byli přítomni díly, jež mají blízko k těm, která lze spatřit u Langhanse. Jarcovjáková v Plasech ukázala syrové snímky dělníků z pražské tiskárny, Poláček rozměrné zvětšeniny magických záběrů nočních zákoutí pražského Smíchova.
Cosi tu chybí
Nyní Jarcovjáková vytáhla ze šuplíků fotky exponované nedlouho poté - cykly Bratrská spolupráce (1982-1984) a T-Club (19831985). V prvním zaznamenala opuštěnou existenci vietnamských dělníků, kteří přijeli pracovat do Československa, ve druhém divoký život v pražském nočním podniku, kde se scházela uzavřená společnost včetně gayů a lesbiček.
Autorka jednoznačně preferuje energii okamžiku a sociálně etický smysl celku na úkor technické perfekce; ostrost či tonální úplnost se u ní vyskytují jen občas. Ale jistá „ušmudlanost“ oněch dokumentů se postupně integrovala do autorské výpovědi coby její logická, dobově podmíněná či alespoň pochopitelná součást.
Jiří Poláček na zmíněné noční černobílé výpravy navázal v letech 1983-1985 výšlapy po Praze, kdy měl v přístroji barevný materiál a experimentoval s bleskovým přisvětlováním a dlouhými expozicemi pořizovanými z ruky, bez stativu. Vznikly kompozice, v nichž některé prvky jsou ostré a „stojí“, zatímco jiné jsou máznuté a „v pohybu“.
Jestliže si v paměti navždy držím akci 9 & 9, kde Poláčkovy záběry mimořádně intenzivně evokovaly tichou surovost periferie, pak u Langhanse se takový pocitový přenos, alespoň pro mě, neděje, záběry se mi tady redukují na estetizující apendix díla, jehož těžiště vidím v té dříve vzniklé části černobílé. Ale to možná jen proto, že mi ty černobílé Poláčkovy fotografie u Langhanse scházejí, teprve ve společné výstavní existenci by se vyjevila hodnota barevné linie.
Pravděpodobně nezamýšlená torzovitost či nehotovost je patrná u celé expozice Oni & V noci - jako kdyby to instalačně ještě něco žádalo, ale nepovedlo se to vymyslet a domyslet. Zřetelněji si to uvědomíme tehdy, když zajdeme do nedaleké Galerie 5. patro, kde pod názvem Tři kroky dopředu, dva zpět vystavuje sama Jarcovjáková.
V rozděleném městě
Do „Pátého patra“ autorka vynesla výběr ze záběrů, které exponovala v letech 1985-1990 v Západním Berlíně, kam se vystěhovala, a roku 1986 v Tokiu, do něhož odjela na několik měsíců pracovat.
Berlínské snímky, technicky už zdatnější, výtečně vyzařují těžkou melancholii. „Berlín jako výkladní skříň Západu, Berlín jako alternativní scéna, město svobody - té svobody, kterou jsem přijela hledat. Takový Berlín jsem potkávala - nic z toho se ale do mých fotografií nedostalo,“ píše fotografka v jednom z textů, jimiž své práce tady i u Langhanse dobře doplnila: pomáhají k pochopení kontextu, aniž by fotografie návodně vykládaly.
Jarcovjáková narážela na zeď v rozděleném městě i v sobě. V Tokiu hleděla na úplně jiný svět, tam byla cizincem ještě na jiný, asi vlastně snadnější způsob, což se do snímků otisklo méně plodně než u Berlína.
A Galerie 5. patro skrývá ještě něco: místnůstku bez oken, s plátnem, na něž se promítá ve smyčce 460 snímků, které autorka exponovala v roce 2006 mobilním telefonem.
Zdaleka nejde o první dílo, které touto technikou vzniklo, nicméně Jarcovjákové soubor Mobil Life mezi těmi domácími náleží k nejopodstatněnějším. Po zhlédnutí prvních deseti dvaceti záběrů to láká konstatovat, že i tahle fotografka najela na vlnu fotomobilmanie. Avšak zpomalíme-li se ve vnímání i v soudech a necháme k sobě přijít onu bezmála půltisícovku momentek těsně souvisejících s autorčiným soukromím, počne se vyjevovat oprávněnost a půvab této výpovědi, jejíž nedílnou součástí je fotografčin výběr dokonale umocňující hudby (The Cinematic Orchestra a další).
Formu projekce s patřičným hudebním podkresem (interpreti typičtí pro první půli 80. let) zvolila i pro záběry z T-Clubu, jenže u Langhanse není vybudována náležitá „kunstkomora“, která by diváka obklopila atmosférou, nadto hudba - alespoň při mé návštěvě - zněla příliš ztlumeně. Takže ze „zakouřeného“ svědectví o nočních rejích zůstala informace sice zajímavá, avšak bez účinku komplexně působícího díla.
Libuše Jarcovjáková a Jiří Poláček - Oni & V noci Fotografie z raných osmdesátých. Kurátor David Korecký. Langhans galerie Praha, Vodičkova 37, Praha 1. Výstava trvá do 27. února.
Libuše Jarcovjáková - Tři kroky dopředu, dva zpět
Berlín, Tokio, Mobil Life - Fotografie 1985-2006. Galerie 5. patro/artkunst, Myslíkova 9, Praha 1. Výstava trvá do 1. března.
Hodnocení MF DNES: 60%
