Pracovat v pětihvězdičkovém hotelu, když člověk vidí jen zamlžených pět procent toho, co jiní lidé, se zdá nemožné. Saliya Kahawatte to přesto svedl: dokonale ustlat postel, nakrájet salám, vyleštit sklenky, namíchat drink, prostřít stůl, naservírovat menu, vydávat klíče na recepci, složit zkoušku a ještě o tom napsat knihu.
Právě podle ní natočil německý režisér Marc Rothemund snímek Rande naslepo, filmařsky po všech stránkách sotva průměrný, ale svým reálným pozadím zajímavý a vyzněním pozitivní.
Vše, co se netýká přímo hrdinovy vytoužené profese, zavání melodramatem, počínaje děním v jeho rodině přes přistěhovalecké motivy či zoufalé období s alkoholem a drogami až po love story se svobodnou matkou. Nicméně právě okamžiky, kdy se má sám postarat o jejího synka, přinesou vypjaté scény strachu i pochybností. Protože mladíkovo krédo „Mám snad kromě zraku přijít i o sny?“ se láme v nevyslovenou otázku: „Mám snad kvůli své sobecké lži ohrozit život dítěte?“
Hlavní těžiště filmu však spočívá v čistě profesních situacích, kdy se adept hotelového řemesla učí svou vůlí, houževnatostí, vynalézavostí a tréninkem paměti zakrývat orientační handicap. Což znamená tisíc a jednu drobnost den co den: spočítat kroky, schody, vzdálenosti, ale také třeba odlišit lahve s nápoji podle tvaru, nabiflovat účetní kódy, odhadnout podání ruky.
Právě takové zdánlivě všední maličkosti se postarají o přísun zábavy, jakkoli učesané. Omlácený hrdina odolá svodům návštěvnice hotelu, protože její nahotu nevidí, sestavu příborů určuje podle základní sexuální polohy „lžíce je kluk, vidlička holka“, večeři s dívkou si předem nastuduje včetně jídel a s kamarádem, jenž jeho tajemství sdílí, cvičí po nocích odměřování vodky do koktejlů až do společné němoty. Zkrátka Rande naslepo je ve své podstatě názornou ukázkou logistického slalomu mezi modřinami.
Bohužel také tak trochu náborovým letákem a na to, že se týká teenagerů, má až příliš „slušňácký“ nátěr. Že chlapec potkává samé vlídné, chápavé bytosti a dočká se zasloužené odměny, zazní ve finále zas už nadmíru hollywoodsky – jenže znovu si člověk musí přiznat, že tenhle happy-end napsal život sám. Film k němu jde necelé dvě hodiny, ve skutečnosti Kahawatte svou vadu tajil celých patnáct let.
