Radůza | foto: Michal Sváček, MF DNES

Radůziny písně jsou naléhavé a vroucné

Baroko a rap, i tak vzdálené hudební sféry se potkají díky schopnostem Radůzy, jedné z nejoriginálnějších osobností současné české hudební scény.

Stačí slyšet skladbu Zářivý prostor, která otevírá její nové album V salonu barokních dam.  "Cítila jsem, že se mi začíná měnit energie, se kterou pracuji, že začínám psát jiné písně," vysvětlovala zpěvačka, která je mimořádně skladatelsky vybavená. Éterickou náladu spojila s opakovanými motivy kláves, které jsou typické pro minimalismus, a zároveň vtiskla skladbě Zářivý prostor lidovkovou zemitost.

Při tak pestrém rozmachu se samozřejmě uplatnila řada nástrojů: smyčcový kvartet, spinet, hoboj, trubka, varhany, turecký dechový nástroj mey či banjo hostujícího Luboše Maliny v uvolněném tuláckém songu Vařič a mapa.

Jako odlišné planety
Snad každá z písní připomíná planetu s odlišnou atmosférou, avšak sluncem nebo také potemnělým gravitačním středem, kolem kterého se tyto hudební světy pohybují, zůstává samozřejmě Radůza. S hlasem věcně konstatujícím i pronikavě řezavým jako Edith Piaf zpívá o bolesti z rozchodu, některé sloky písně Něžně i mistrně zní i ve francouzštině, zatímco hudební doprovod připomíná teskné odpoledne v barokním salonu.

Tohle je píseň, která proniká až do morku kostí. Na akordeon si Radůza zahrála snad jen v jedné skladbě. Už tím odlišila svou desku od předchozích titulů Při mně stůj nebo V hoře, které byly rovněž hudebně rozmanité. Ale více rozvlněné, Radůzin Salon barokních dam je přece jenom klidnější.

Její vztah ke klasické hudbě, kterou vystudovala na pražské konzervatoři, více proměnil celkovou povahu alba. Jedním z jeho odstínů jsou písně, které mají v náladě i textu duchovní rozměr, třeba klavírní skladba Kráčím. Radůzin gospel, její vroucná, takřka nadpozemská naléhavost se projevily ve skladbě Zářivý prostor i ve zhudebnění veršů z Nerudových Písní kosmických, které zní jako v katedrále. A obrazná skladba Moře pod Smyrnou k tomu přidává prchavou romantiku dálek.

Puškinovské šansony
I způsob, jakým na sebe Radůza nechává působit ruskou klasiku, je jedinečný. Dopis Taťáně je vlastně táhlá balada s klavírním doprovodem, opět lehce barokním, která člověka uhrane vykreslením obrazu dívky sedící v altánu. A pomalá melodie v písni Můj počerný anděli je tak puškinovsky působivá, že se člověku vryje do paměti jako nový velký šanson.

V jednoduchosti či prostotě je největší síla, to platí i pro Radůzu. Snad jen skladba Celé noci tě volám vyznívá příliš nátlakově a zdrsnělý hlas náhle dostává nepříjemné barvy. Od komorních kláves ve skladbě Pevný úder se deska náhle stočí k romské spontaneitě Ma phuč mandar, píseň vlastně zapůsobí jako otevřený konec alba, další dvířka ze Salonu barokních dam.

Netušíme, s čím Radůza přijde příště. Jen víme, že tahle deska sloučila kultivovanost postupů klasické hudby s šansony i tuláckou živelností. "Neviditelnými spoji, vše se se vším v jedno spojí," zpívá Radůza ve skladbě Za obzor. Umí to znamenitě.

RADŮZA: V salonu barokních dam
CD 50:17 min., cena 299 korun
Hodnocení MF DNES: 80%