Album, které přináší čtyřiadvacet písní, Radůza natočila loni v říjnu v pražském Divadle Archa. Kluby nebo divadla jsou přirozeným prostředím písničkářky, která více než na cokoli jiného dá na přímý kontakt s publikem. Koncertní deska, na kterou naváže v druhé polovině března i DVD, má proto zásadní místo v její diskografii.
S ranými tituly Andělové z nebe z roku 2001 a … při mně stůj (2003) jí pomáhala kolegyně a producentka Zuzana Navarová. Zatím poslední a na prknech Archy nejčastěji vytěžovaný titul V hoře se objevil na trhu předloni.
V té době už bylo jasné, že Radůza, oceněná třemi Anděly, je nejvýznamnější představitelkou nové písničkářské a šansoniérské generace. Její hlas chtějí pro své písně Petr Hapka s Michalem Horáčkem a Hana Hegerová, která zvala Radůzu na své jubilejní koncerty, ji považuje za svoji nástupkyni.
Všechno je mnou
Mezi čtyřiadvaceti snímky alba Vše je jedním zazní i Radůziny dříve nevydané skladby Dža khere (Běž domů), Jak vrabec na římse nebo upravená píseň Vše je jedním, v níž Radůza zpívá: „Já jsem zemí, země je mnou, já jsem vším a všechno je mnou.“ Tohle prosté sdělení, které má filozofickou platnost, lze vztáhnout i na písně. Muzika a Radůza naprosto splývají. Písně jsou jako jedna živá bytost, která se posluchače dotýká prudkými i křehkými emocemi.
Nejen díky nim je tahle deska velmi rozmanitá. Radůza zpívá se svou typickou harmonikou, při kytaře nebo pianu, které připomíná její klasické hudební vzdělání. Právě díky klavírním mezihrám se pozoruhodná, zamyšlená skladba Vše je jedním rozprostřela přes čtyři minuty.
Během další písně, téměř jako filmovým střihem, se Radůza změnila v temperamentní zpěvačku. Má strhující pouliční či hospodskou rozevlátost ve skladbách Bylo nebylo, Tuti, boty, ré. Radůzina hudba získala i folkovou, takřka lidovkovou křehkost v písni Zahrály housličky.
Přitom Radůza dokáže být velký romantik, který má cit pro teskné východoevropské balady. Dosud nezveřejněná skladba Jak vrabec na římse se nese pomalu, vláčně, ve slovansky širém a teskném duchu. K Radůze patří i bolestně naléhavá milostná píseň Celé noci, doprovázená pianem.
Muzika Radůzy, to je i rozhoupaný šanson Ať není mi líto, plný smíření s osudem, nebo punkově křičená živočišná píseň Parus - Plachta, během které se harmonika až divoce zajíká. Člověku se chce buďto křičet do rytmu a tančit, nebo si při jiné skladbě otevřít lahev vína a tesknit někde v koutě.
Morda ve fjordu
Živočišné písňové obrazy jsou přibarveny také francouzštinou, polštinou, romštinou nebo ruštinou. Cizí řeč vnáší do Radůziných písní vůni dálek či jadrnost.
Ostatně jednou z hlavních postav její muziky je tulák, který „tu svou českou mordu smočí ve fjordu“, aspoň ve skladbě Na sever. „Půjdu, kam chci, nikdy mě nedoženou, chci jen přiznat, oplakat, zapomenout,“ zpívá Radůza v baladě Půjdu, kam chci.
Také písně Ať není mi líto nebo Bremen prostupuje touha po volném prostoru a toulání, spojená se zvláštním steskem i radostí.
Radůza má blízko k zemitým lidem, jejichž profily odpozorovala na cestách, například dědka s cibulí ve stejnojmenné písni. „Tak prostě jak roste žito, ať žiju, co má být žito,“ přeje si ve skladbě Za obzor. I tato věta vyjadřuje přirozenost Radůziny hudby, ve které nenajdeme slovo či akord, který by z písně trčel nebo překážel.
A Radůza posouvá svou muziku dál. Její výraz dostává nové odstíny a hudební záběr se rozšiřuje. Žádný domácí písničkář není tak stylově rozmanitý, rozmáchlý a zároveň vnitřně soudržný jako ona.
RADŮZA - Vše je jedním
Indies Records, délka CD 67:56 minut
Hodnocení MF DNES: 90%
