Radůza

Radůza | foto: Michal Sváček, MF DNES

Radůza pohádky lépe vypráví, než píše

Úspěšná písničkářka Radůza (1973) vydala malou knížku pro malé děti O Mourince a Lojzíkovi. Přiřadila se tak k dalším známým osobnostem z mimoliterární oblasti, které si tuto kategorii s větším či menším úspěchem vyzkoušely – ze světové hudební scény třeba Paul McCartney nebo Madonna.

Radůzina knížka neurazí ani neoslní, je příliš upovídaná a tím takřka protikladná autorčině písňové zkratce, otevírající se různým výkladům a významům.

Pět provázaných příběhů o zatoulané princezničce, svatbychtivém princi, sedmihlavém drakovi, tureckém rádci a dobré duši paní Macháčkové se víceméně odehrává za devatero horami a devatero řekami, přitom však v blíže neurčené české současnosti.

Texty vyrůstají z pohádkové klasiky Erbena a Němcové a současně ji lehce parodují. A tak princ vsedl na kůň a vykročil pravou nohou svého oře ze zámku, princezna propadá nyvému pohledu a princ vyjevuje pravdu, jen namísto závěrečné doušky "a všichni šťastně žili až do smrti" Radůziny texty pravidelně končí větou: "A nikdo už nikdy nebyl sám a nikomu už nikdy nebylo smutno."

Tradičnější a silně archaizovaná linie (přechodníky, onikání, těžkopádné knižní obraty "jme se pilovat", "jestli toho budu mocna", "neb se jeho srdce vzňalo") se bezprostředně – a nepříliš šťastně – potkává s rovinou modernější a módní.

Všechny ty seznamovací agentury, telata z biofarmy i sousta sójového suku odráží náhle uvolněný jazyk a jeho klišé ("ať jste v obraze"). Rozverný tón a jadrná čeština v těchto pasážích upomínají na čapkovské "nepohádky", jejichž vynalézavosti však Radůza nedosahuje.

Některá přirovnání působí vyloženě hledaně ("utíkal, jako kdyby mu byl v patách pracovník finančního úřadu"), jiná zbytečně rozmělňují řečené. Princ Vilemín si na hrdinskou výpravu bere stan pro dvě osoby, týpí a jurtu, což by bylo docela půvabné, kdyby to Radůza o pár vět později nechtěla "korunovat" instantním iglú v sáčku.

To je možná hlavní potíž jejích příběhů: jako by se nerozhodly, čím vlastně chtějí být. Poctivě se snaží, podobně jako rodič, který po večerech vypráví svému potomkovi improvizovanou pohádku. Na poslech je milá, pěkná, ale při přečtení začne natahování, vršení a opakování trochu nudit.

A tak je asi lepší se do Radůziných pohádek zaposlouchat než se do nich začíst, k čemuž si autorka některými poznámkami připravila půdu (milé děti... tak se přestaňte vrtět v postýlce a poslouchejte, jak to bylo dál).

Ti, kteří na pražském veletrhu Svět knihy slyšeli autorčinu interpretaci, v níž její příběhy doslova rozkvetly, nebudou litovat peněz na chystanou audioverzi doplněnou o dvacet nových písniček.

Radůza: O Mourince a Lojzíkovi
Brio, Ilustrace Mariana Dvořáková, 47 stran, doporučená cena 199 korun.
Hodnocení MF DNES: 50 %