Ta Youngova, která vznik alba inspirovala, konkrétně Lincoln Continental, model z roku 1959, ovšem není tradiční benzinový otesánek se spotřebou 20 litrů na sto metrů, nýbrž - jinak ani u "uvědomělého" Younga být nemůže - přísně ekologické vozidlo budoucnosti: jeho "střeva" jsou totiž přestavěna na elektropohon a nový název zní Lincvolt.
A stejně jako žene elektřina Youngovu limuzínu, neobejde se bez ní tentokrát ani nové album. Písničkář opustil ožehavá politická témata, která hýbala protestním albem Living With War, a zahrál si s jedinou výjimkou krásné písně Light A Candle (v typickém duchu Youngových folk & countryových alb, s krásnou steelkytarou Bena Keithe) samé šťavnaté rokenroly.
Album se hodně blíží klasickým nahrávkám s kapelou Crazy Horse, je podobně rozhrkané, rozvazbené, syrové a surové, a to přesto, že ze sestavy tohoto bandu na soupisce nenajdeme žádné jméno. Naprosto zásadním komponentem zvuku ovšem je tak jako tak Youngova nezaměnitelná hřmotná kytara.
Speciálně to platí o valivých písních typu Just Singing A Song, Cough Up The Bucks nebo Hit The Road - to jsou typické "youngovky", které jasně napovídají, proč se jejich původci v minulém desetiletí říkalo praotec grunge.
Naopak ne úplně obvyklá poloha Neila Younga je boogie - a dvě taková, velmi stylová, byť nikterak zásadní jsou na výrazných místech alba: Get Behind The Wheel začíná druhou polovinu, Fork In The Road album uzavírá a je navíc titulním songem. Je ovšem třeba dodat, že právě boogie rytmus se jaksi mimoběžně právě do auta (představíme-li si obzvlášť jízdu po dlouhých amerických dálnicích) hodí snad nejlépe.
Tímto albem Neil Young rozhodně neotevře nikomu oči, neposune hudební vývoj, možná ani nerozšíří svoje portfolio "greatest hits" - o to mu ale tentokrát určitě nešlo. Udělal si prostě radost. A je nepochybné, že i řadě svých fanoušků.
Neil Young: Fork In The Road
Reprise/Warner Music, čas 38:44
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
