POVEDLO SE TO
"Otec byl členem Liberálnědemokratické strany, které nějaká francouzská partaj chtěla věnovat vysílačku, ale oni nevěděli, co s ní. My jsme přístroj přivezli a LDS náš projekt nevadil," vypráví jeden z jeho zakladatelů, dodnes občasný moderátor R 1, jinak publicista a kritik Ondřej Štindl. Skupina několika nadšenců se pokoušela získat licenci k vysílání. "Ale tehdejší zákon řešil pouze vysílání Československého státního rozhlasu a výjimku dostala Evropa 2, která měla k dispozici jednu z jeho frekvencí," vzpomíná další zakladatelka a současná ředitelka rádia Lenka Wienerová.
Vysílat se nakonec začalo pirátsky: v říjnu 1990, na výstavě Totalitní zóna, v katakombách pod někdejším Stalinovým pomníkem. "Pirátsky ano, ale měli jsme zkoordinovanou frekvenci od radiokomunikací," vysvětluje Wienerová. "Nebyli jsme pitomci, kteří by se nabourali kamkoli a ohrozili třeba bezpečnost leteckého provozu." Výstava skončila 22. října, ale Rádio Stalin - jak se tehdy ohlašovalo - pokračovalo ve vysílání. Po několika dnech mu byl vysílač zabaven. Vznikla petice, Václav Havel se k aféře vyjádřil v Hovorech z Lán.
V únoru 1991 byla vysílačka provozovatelům vrácena, ale období nezákonného vysílání ještě neskončilo. Rádio začalo vysílat z činžovního domu v Lodecké ulici, kde sídlil klub Bunkr. Studio hlídala ochranka a vysílačka stála na utajeném místě. Po měsíci stanice získala licenci a dnešní název. "Ta jednička je hlavně kvůli Evropě 2, která se označovala za první soukromé rádio. Ale tím jsme byli my," vypráví Štindl. Vlastníkem licence se stala společnost s ručením omezeným, jíž vlastnili Vladimír Vintr a Jiří Neumann. "Všichni se chtěli na rádiu podílet, ale nikdo nechtěl figurovat jako majitel a nést odpovědnost," vzpomíná Neumann a dodává: "Nebýt Rádia 1, jiné soukromé stanice by tu začaly vysílat o dva tři roky později. A taky jsme ukázali, že existuje i jiná kultura než ta, kterou do posluchačských hlav cpou ostatní média."
UDRŽET SE PŘI ŽIVOTĚ
Brzy se objevily zásadní rozpory s majiteli Bunkru. "Tvrdili, že když jsme v jejich prostorách, musíme vysílat, co budou oni chtít," vysvětluje Neumann. Stanice se dostala do finanční krize, neodváděla poplatky radiokomunikacím. "Koncem dvaadevadesátého bylo rádio na vypnutí," přiznává Štindl. V Bunkru (a později na Výtoni) R 1 fungovalo jaksi "samospádem" - v éteru se mohlo objevit takřka cokoli. "Starost o program je práce na plný úvazek, zdarma se nikomu dělat nechtěla," tvrdí Štindl.
V roce 1996 prodali oba majitelé svůj majoritní podíl americké společnosti Metromedia. "Měli jsme dost posluchačů, ale neuměli jsme dobře prodat reklamní čas. Do půl roku bychom skončili," říká Jiří Neumann. Rádio se tehdy přestěhovalo na svou současnou adresu v Londýnské ulici. S novým majitelem ale přišly i zásadnější změny - od března 1998 začala být dopolední část vysílání řízena podle tzv. playlistu. "Vlastníkovi se zdálo, že je denní vysílání příliš roztříštěné," říká ředitelka stanice Wienerová.
MŮŽE BÝT JEN JEDNO
Posluchači zůstávají stanici věrní. V současnosti Rádio 1 naladí denně pětadvacet tisíc lidí a stanici se obchodně daří. "Náklady velmi dobře pokryjeme i bez pomoci zvenčí," naznačuje Wienerová. Stanice, kterou podle průzkumů poslouchají lidé s nadprůměrným vzděláním i příjmy, je také suverénně nejposlouchanějším rozhlasem mezi pražskými uživateli internetu. Před několika dny byla Rádiu 1 prodloužena licence do roku 2007.
Předseda Asociace provozovatelů soukromého vysílání Michal Zelenka k Rádiu 1 poznamenává: "Je trochu jiné než ostatní komerční rádia. Je dobře, že něco takového existuje, a je špatně, že takových stanic nemůže být víc. V zahraničí existují podobná rádia spíše v podobě univerzitních stanic dotovaných z jiných zdrojů, než je reklama. V Praze se uživí Rádio 1 jen taktak, tudíž takových stanic u nás jen těžko může být víc."
Radek Dresler, šéfredaktor serveru Radia.cz, to vidí obdobně: "V Praze je dostatek lidí, kteří 'nezávislé' rádio potřebují. Ostatní města si podobný luxus zatím nemohou dovolit."
Bez něj bylo by hůř
(Názor Josefa Chuchmy)
Pražské Rádio 1 prošlo během své desetileté existence dramaturgickým a moderátorským vývojem, z něhož srdce pamětníka nemusí zrovna plesat. "Absolutní nadvláda taneční hudby je pro většinu bývalých posluchačů nepřijatelná, navíc už chybí někdejší různorodost," tvrdí spoluzakladatel stanice Jiří Neumann. A "tradiční" moderátorská hvězda R 1 Ondřej Štindl, jemuž roky na pražské frekvenci 91.9 MHz patřila sobotní dopoledne, případně i noci ze soboty na neděli, říká, že dnes už to taky není úplně jeho stanice, neboť "nejsem mladý a nespoutaný, neboli ideální cíl jejího zaměření".
Je to normální: chce-li rozhlasová stanice sledovat aktuální hudební trendy, dříve či později dojde na generační rozlomení a výměnu publika. Navíc během devadesátých let se celá pop music ubírala pod tlakem i díky možnostem elektroniky takovým vývojem, že posluchači vyrostlí na hudbě předchozích dekád nebo třeba vyznávající "dřevní muziku" nemusí taneční hudbu - a tudíž i nemalou část vysílání Rádia 1 - zkousnout.
Dovolte však tři argumenty pro tvrzení, že význam regionálního Rádia 1 nadále dalekosáhle přesahuje hranice Prahy. Taneční hudba je na R 1 zastoupena silně, její nadvláda však není totální. Moderátorů, rubrik a hudebních stylů se během týdenního vysílacího schématu vystřídá pořád ještě slušná škála. Navzdory všem moderátorským úletům a excesům, co jich i dnešní R 1 produkuje, je mi tohle jeho poloamatérství či amatérství sympatičtější než lepkavě bodří, neustále báječně naladění a dokonale zaměnitelní moderátoři z běžných komerčních stanic. Hlavně však: celkový charakter a sama existence Rádia 1, které z globálnějšího pohledu nenabízí nic zázračnějšího než určitý výsek normální pop music, se v kontextu české rozhlasové scény s jejím bačkorovým vkusem jeví být právě jako drobný zázrak.
"Otec byl členem Liberálnědemokratické strany, které nějaká francouzská partaj chtěla věnovat vysílačku, ale oni nevěděli, co s ní. My jsme přístroj přivezli a LDS náš projekt nevadil," vypráví jeden z jeho zakladatelů, dodnes občasný moderátor R 1, jinak publicista a kritik Ondřej Štindl. Skupina několika nadšenců se pokoušela získat licenci k vysílání. "Ale tehdejší zákon řešil pouze vysílání Československého státního rozhlasu a výjimku dostala Evropa 2, která měla k dispozici jednu z jeho frekvencí," vzpomíná další zakladatelka a současná ředitelka rádia Lenka Wienerová.
Vysílat se nakonec začalo pirátsky: v říjnu 1990, na výstavě Totalitní zóna, v katakombách pod někdejším Stalinovým pomníkem. "Pirátsky ano, ale měli jsme zkoordinovanou frekvenci od radiokomunikací," vysvětluje Wienerová. "Nebyli jsme pitomci, kteří by se nabourali kamkoli a ohrozili třeba bezpečnost leteckého provozu." Výstava skončila 22. října, ale Rádio Stalin - jak se tehdy ohlašovalo - pokračovalo ve vysílání. Po několika dnech mu byl vysílač zabaven. Vznikla petice, Václav Havel se k aféře vyjádřil v Hovorech z Lán.
V únoru 1991 byla vysílačka provozovatelům vrácena, ale období nezákonného vysílání ještě neskončilo. Rádio začalo vysílat z činžovního domu v Lodecké ulici, kde sídlil klub Bunkr. Studio hlídala ochranka a vysílačka stála na utajeném místě. Po měsíci stanice získala licenci a dnešní název. "Ta jednička je hlavně kvůli Evropě 2, která se označovala za první soukromé rádio. Ale tím jsme byli my," vypráví Štindl. Vlastníkem licence se stala společnost s ručením omezeným, jíž vlastnili Vladimír Vintr a Jiří Neumann. "Všichni se chtěli na rádiu podílet, ale nikdo nechtěl figurovat jako majitel a nést odpovědnost," vzpomíná Neumann a dodává: "Nebýt Rádia 1, jiné soukromé stanice by tu začaly vysílat o dva tři roky později. A taky jsme ukázali, že existuje i jiná kultura než ta, kterou do posluchačských hlav cpou ostatní média."
UDRŽET SE PŘI ŽIVOTĚ
Brzy se objevily zásadní rozpory s majiteli Bunkru. "Tvrdili, že když jsme v jejich prostorách, musíme vysílat, co budou oni chtít," vysvětluje Neumann. Stanice se dostala do finanční krize, neodváděla poplatky radiokomunikacím. "Koncem dvaadevadesátého bylo rádio na vypnutí," přiznává Štindl. V Bunkru (a později na Výtoni) R 1 fungovalo jaksi "samospádem" - v éteru se mohlo objevit takřka cokoli. "Starost o program je práce na plný úvazek, zdarma se nikomu dělat nechtěla," tvrdí Štindl.
V roce 1996 prodali oba majitelé svůj majoritní podíl americké společnosti Metromedia. "Měli jsme dost posluchačů, ale neuměli jsme dobře prodat reklamní čas. Do půl roku bychom skončili," říká Jiří Neumann. Rádio se tehdy přestěhovalo na svou současnou adresu v Londýnské ulici. S novým majitelem ale přišly i zásadnější změny - od března 1998 začala být dopolední část vysílání řízena podle tzv. playlistu. "Vlastníkovi se zdálo, že je denní vysílání příliš roztříštěné," říká ředitelka stanice Wienerová.
MŮŽE BÝT JEN JEDNO
Posluchači zůstávají stanici věrní. V současnosti Rádio 1 naladí denně pětadvacet tisíc lidí a stanici se obchodně daří. "Náklady velmi dobře pokryjeme i bez pomoci zvenčí," naznačuje Wienerová. Stanice, kterou podle průzkumů poslouchají lidé s nadprůměrným vzděláním i příjmy, je také suverénně nejposlouchanějším rozhlasem mezi pražskými uživateli internetu. Před několika dny byla Rádiu 1 prodloužena licence do roku 2007.
Předseda Asociace provozovatelů soukromého vysílání Michal Zelenka k Rádiu 1 poznamenává: "Je trochu jiné než ostatní komerční rádia. Je dobře, že něco takového existuje, a je špatně, že takových stanic nemůže být víc. V zahraničí existují podobná rádia spíše v podobě univerzitních stanic dotovaných z jiných zdrojů, než je reklama. V Praze se uživí Rádio 1 jen taktak, tudíž takových stanic u nás jen těžko může být víc."
Radek Dresler, šéfredaktor serveru Radia.cz, to vidí obdobně: "V Praze je dostatek lidí, kteří 'nezávislé' rádio potřebují. Ostatní města si podobný luxus zatím nemohou dovolit."
Bez něj bylo by hůř
(Názor Josefa Chuchmy)
Pražské Rádio 1 prošlo během své desetileté existence dramaturgickým a moderátorským vývojem, z něhož srdce pamětníka nemusí zrovna plesat. "Absolutní nadvláda taneční hudby je pro většinu bývalých posluchačů nepřijatelná, navíc už chybí někdejší různorodost," tvrdí spoluzakladatel stanice Jiří Neumann. A "tradiční" moderátorská hvězda R 1 Ondřej Štindl, jemuž roky na pražské frekvenci 91.9 MHz patřila sobotní dopoledne, případně i noci ze soboty na neděli, říká, že dnes už to taky není úplně jeho stanice, neboť "nejsem mladý a nespoutaný, neboli ideální cíl jejího zaměření".
Je to normální: chce-li rozhlasová stanice sledovat aktuální hudební trendy, dříve či později dojde na generační rozlomení a výměnu publika. Navíc během devadesátých let se celá pop music ubírala pod tlakem i díky možnostem elektroniky takovým vývojem, že posluchači vyrostlí na hudbě předchozích dekád nebo třeba vyznávající "dřevní muziku" nemusí taneční hudbu - a tudíž i nemalou část vysílání Rádia 1 - zkousnout.
Dovolte však tři argumenty pro tvrzení, že význam regionálního Rádia 1 nadále dalekosáhle přesahuje hranice Prahy. Taneční hudba je na R 1 zastoupena silně, její nadvláda však není totální. Moderátorů, rubrik a hudebních stylů se během týdenního vysílacího schématu vystřídá pořád ještě slušná škála. Navzdory všem moderátorským úletům a excesům, co jich i dnešní R 1 produkuje, je mi tohle jeho poloamatérství či amatérství sympatičtější než lepkavě bodří, neustále báječně naladění a dokonale zaměnitelní moderátoři z běžných komerčních stanic. Hlavně však: celkový charakter a sama existence Rádia 1, které z globálnějšího pohledu nenabízí nic zázračnějšího než určitý výsek normální pop music, se v kontextu české rozhlasové scény s jejím bačkorovým vkusem jeví být právě jako drobný zázrak.
