R.E.M. vážili zvuky věru mistrovsky a jejich hledačství dosáhlo cíle

- Americká skupina R.E.M. je opět na uměleckému vrcholu. Navíc v okamžiku, kdy po odchodu bubeníka Billa Be-rryho prvně za osmnáct let své kariéry natáčeli novou desku Up jen ve třech a málokdo jim věřil.
Jedenácté album uvádí do rozhlasových éterů skladba Daysleeper - poklidná balada, kterou zbavuje všednosti snad jen Stipeův nevšední hlas; ničím nepřekvapující píseň až příliš typických R.E.M. Jako by byla vybrána záměrně - aby posluchače přesvědčila, že i na novém albu to jsou ti staří oblíbení R.E.M., kteří se všem tak líbili v době jejich komerčního vrcholu s albem Out Of Time. Ovšem opak je pravdou - nová deska nevzpomíná na dávné úspěchy kapely  z  amerických Athén, ale představuje její stylovou budoucnost. Třebaže kapela tvrdí, že jí už o popularitu příliš nejde, řekněme, že takhle dobrou deskou si s ní skutečně zahrává.
Na titulu Out Of Time a dosud nejlepším albu Automatic For The People zasahovaly písničky svou přímočarou chytlavostí a jednoduchostí posluchače takřka okamžitě - a časem se mohly oposlouchat. Deska Up nabízí skladby, které napoprvé odezní vlastně nevzrušivě, aby se později - po několikátém poslechu, po proniknutí ochraným obalem nezvyklých elektronických zvuků, zdánlivě disharmonických aranží, proměnlivých rytmů - o to hlouběji vryly do paměti. Nemalou zásluhu na tom má vynikající dramaturgie, ucelenost a vyrovnanost všech čtrnácti skladeb, jež dodává desce jednotnou, mírně pochmurnou atmosféru.
R.E.M. se pro tuhle experimentálnější polohu nerozhodli vědomě; dobrali se jí postupem času. Po nepříliš zdařilém vykročení k tehdy módnímu zvuku grungeových kapel na albu Monster začali elektronické prvky vplétat do svého specifického písničkářství už na minulé desce New Adventures In Hi-Fi. Výsledek ale působil jako nesmělé nakročení, jemuž chyběla přesvědčivost; i nejlepší skladby jako by vděčily za svou kvalitu náhodnosti, metodě pokusu a omylu. Naproti tomu Up je dotažená deska: hledačství zde dosáhlo svého cíle. Vrst-vení, proplétání, přidávání  a  ubírání nejrůznějších nástrojů, aranžérských prvků či vícehlasů je výtvorem pečlivé práce precizního architekta. Snad nejlépe je to vidět v relativně chytlavé Hope, písni se strojovou rytmikou, zkreslenou elektrickou i akustickou kytarou, melodickou linkou kláves a disharmonickým, jakoby nepatřičným klavírem. Tuto pečlivost lze objevit ve větší či menší míře na většině míst pětašedesátiminutové nahrávky. Největším výstřelkem je hned úvodní ambientní Airportman, snad inspirovaný Brianem Enem z konce 70. let. Výtečně koncipovaná je Why Not Smile, postavená na barvě zvuku zboosterované kytary, jednoduchoučkém klavírním motivu a pravidleném rytmu. Melancholická You're In The Air je bohatě zdobena ztěžklými smyčci, psychedelickou kytarou, klávesami, flétnou a samozřejmě nezbytným zvukovým oparem; to vše je pozadím pro ústřední kytarový motiv a Stipeův vokál. R.E.M. si to mohou dovolit - i za nejneproniknutelnější zvukovou stěnou pořád stojí silná melodie, ukotvená v nezaměnitelném hlasu Mike Stipea.