Opona jde nahoru a před diváky se zjeví konstrukce naznačující dům Bennetových. Květované tapety ladí s obleky dívek. Úvodní momenty inscenace Pýchy a předsudku, kterou pro pražské Národní divadlo zdramatizoval i zrežíroval Daniel Špinar, jsou hodně efektní.
Vprostřed jeviště postavený dům působí pro hlavní dívčí postavy jako zázemí, rodinné hnízdo, kam se ukrývají před namyšleným světem venku. Tam venku, kde se na plesech sice tančí společně, ale každý v jiném stylu a na jiné kroky. Rodinná jistota kontrastuje se studenými barvami vyprázdněné scény v druhé polovině stejně, jako se za tu dobu v opačné úměře promění vztah Darcyho (Pavel Batěk) k Elisabeth (Magdalena Borová).
Právě Borová hraje celé představení prim, její postava dokáže v momentu protějšek dospěle setřít, aby za minutu opět třeštila v dětských návalech energie. Skvělý výkon podává i Kateřina Winterová ve vděčné roli úlisné Bingleyho sestry Carolyne.
Více než dvě stě let od vzniku zůstává (i díky Špinarově citlivé, nijak neaktualizované dramatizaci) dílo Jane Austenové moderní. Skrze zvyklosti námluv, upřímných i neupřímných dopisů či líbivost plesů k divákovi promlouvá – jakkoli to může zní banálně – opravdová pýcha a předsudek; ty z módy nikdy nevyjdou.
Pýcha a předsudekNárodní divadlo premiéra 24. listopadu 2016 režie: Daniel Špinar hrají: Magdaléna Borová, Pavel Batěk, Jana Stryková, Jiří Suchý z Tábora, Lucie Juřičková, David Prachař, Jindřiška Dudziaková, Denisa Barešová, Patrik Děrgel, Filip Rajmont, Iva Janžurová, Marie Štípková, Matyáš Řezníček, Jana Preissová, Eva Salzmannová, Kateřina Winterová, Lucie Valenová, Anna Peřinová |
Tvůrci akcentují komediální prvky knihy, herci jim občasným karikováním postav pomáhají. O to více pak mrazí při vážných momentech, kdy se před Elisabeth jako přízrak znovu zjeví nápis „Darcy nikdy!!!“ či kdy dívka v návalu bezmoci sráží mikrofony a kouše Darcyho psaní.
Podobně jako Manon Lescaut uvedená začátkem roku, i Pýcha a předsudek sází na srozumitelný a známý příběh, jenž v Národním natřeli a oblekli do krásných barev, tapet a kostýmů (Lucia Škandíková, Linda Boráros). Aktuální inscenace tak na jednu z předchozích činoherních premiér navazuje téměř plynule. Tématem i vizuálně.
Divadlo se plní, divák je spokojený – podobně kvalitní podívaná ho osloví třeba ještě do třetice, ovšem pak už to bude chtít něco jiného.
