Dva divadelní kritici - Moon a Birdboot - se v ní scházejí na premiéře tuctové detektivky. Usednou v divadelní lóži umístěné přímo na scéně, probírají různé novinky a zároveň komentují představení, které sledují.
Jenže po přestávce se prolomí bariéra mezi skutečností a fikcí a novináři se stanou aktéry příběhu, v němž inspektor Hound pátrá kdesi uprostřed blat po vraždícím šílenci...
Inscenace přitom těží i ze zdejších reálií. Kritici pochybují o úspěchu hry, když v ní neúčinkuje Lábus, a hltají bonbony ukořistěné na premiéře v Divadle ABC.
Vše se proplétá s vtipnými replikami a originálně pointovanými situacemi, v nichž Stoppard zužitkoval i osobní znalost novinářské profese a dění za oponou. Vychutnává si s břitkou ironií nejen novinářské fráze, ale i stupiditu divadelních klišé.
Tandem recenzentů hrají Roman Mrázik a Jiří Laštovka. Zatímco Mrázikův Birdboot je prototyp rutinéra, jenž uvěřil ve vlastní důležitost, představuje Laštovka coby Moon zamindrákovaného kritického vlčáka, který marně čeká na velkou šanci.
Oba se však potřebují v rolích dokonale zabydlet, aby z jejich míry stylizace vyčetli diváci od začátku představení signál, že nesledují banální tlachání. Mohou se přitom opřít o výkony svých kolegů.
Paní Drudgeová Jaroslavy Kretschmerové, hraběnka Cynthie Lenky Loubalové, inspektor Hound Pavla Nového, záhadný Simon Martina Janouše, naivka Felicity Anny Duchaňové či vozíčkář Magnus Daniela Švába - to vše jsou figury z poněkud zdegenerované školy anglické detektivky, kterou vzkřísila transfuze svěží krve parodie.
Pravý inspektor Hound je úspěšný režijní debut Jiřího Havelky na profesionální scéně a Ypsilonka získala do repertoáru další výbornou komedii. Havelka potvrdil, že je režisérem, který má cit pro styl, umí vést herce a má respekt vůči autorovi, ale zároveň dokáže text obohatit vlastními nápady.
Snad jen mohl důsledněji rozmlžit hranici mezi světem hlediště a jeviště. Pár diváků by mohlo sedět přímo na scéně a příchod kritiků do divadelního baru o pauze by završil celý princip hry ve hře.
Princip, jehož součástí je i pohrávání si s věčnými otázkami, co a kdo jsme a zda naše životy nejsou vlastně jen pouhým scénářem, který my, směšní herci, snaživě odříkáváme.
