RECENZE: Vyhlídky na soužití Ruska a Západu jsou dle historika nevalné

Kniha amerického historika Waltera Laqueura nese výmluvný název Putin a putinismus. Autor, jenž přednášel na řadě významných univerzit, v ní důkladně rozebírá prvky ruské společnosti, které vedly a vedou k Putinově vysoké popularitě. Přečíst by si ji měli odpůrci i příznivci Ruska.

Vladimir Putin | foto: AP

Všichni vysocí ruští státní úředníci dostali k Vánocům 2013 dárek: knihy Ospravedlnění dobra od Vladimira Solovjeva, Filozofie nerovnosti od Nikolaje Berďajeva a Naše úkoly od Ivana Iljina s doporučením, aby je pečlivě prostudovali. Zásilky nechal rozeslat prezident Vladimir Putin, z jehož iniciativy byly v roce 2005 Iljinovy ostatky převezeny ze Švýcarska do Ruska.

Putin a putinismus

90 %

Autor: Walter Laqueur

Nakladatel: Prostor

Překlad: Petruška Šustrová

384 stran, 347 korun

Solovjev i Berďajev jsou dostatečně známí, o tom třetím se u nás tolik neví. Ivan Iljin (1883–1954) byl náboženský myslitel a publicista, jenž musel v roce 1922 opustit Rusko na pověstné „lodi filozofů“, která z Leninova rozkazu vyvezla do exilu sto šedesát ruských intelektuálů. Pro účely tohoto textu postačí, že bolševickou revoluci označil za největší katastrofu dějin, odmítal západní demokracii a hlásal potřebu autokratické vlády. Co na něm tak fascinuje současného ruského vládce, že ho občas cituje v projevech?

Odpověď nejen na tuto záhadu nabízí strhující publikace proslulého amerického historika Waltera Laqueura Putin a putinismus, kterou v překladu Petrušky Šustrové vydal Prostor. „Tato kniha je pokusem zhodnotit vyhlídky na budoucnost Ruska, a především rodící se ‚ruskou ideu‘ – nebo ideologii či doktrínu – nahrazující komunismus,“ píše autor v úvodu. A v podtitulu téměř čtyřsetstránkového díla se ptá, jaké jsou perspektivy soužití Ruska se Západem.

Krátce: zřejmě nevalné. Laqueur zdůrazňuje, jak hluboce se mýlili ti, kteří po Putinově nástupu věřili, že po kolapsech 90. let dovede Rusko k demokracii. Ano, dovedl, ale k tomu, co se nazývá řízená demokracie nebo také Putinova vertikála. Putin není Stalin a byla by zásadní chyba jej za reinkarnaci sovětského diktátora pokládat. Ale kde jsou příčiny jeho obrovské popularity, dosahující občas (například po anexi Krymu) až devadesáti procent?

Obálka knihy Putin a putinismus

Laqueur upozorňuje, že hodně mu pomohl fakt, který Rusové nemohli ovlivnit: prudký růst cen ropy a zemního plynu, což umožnilo nejen obrovsky zbohatnout hrstce lidí, ale i zlepšit životní úroveň celé populace – lehce cynicky poznamenává, že stejný prospěch by z toho měl i komunistický stát, kdyby přetrval. Ale hlavní důvod je spíše psychologický. Putin dokonale ovládá schopnost využít sentimentu „ruského člověka“ – pocitu ztráty až ponížení po rozpadu impéria, přesvědčení, že Rusko je obklíčené nepřáteli a že Západ usiluje o jeho zničení. A také silného vlastenectví až mesianismu – přesvědčení o unikátnosti ruské kultury a její převaze nad dekadentním Západem, čemuž nahrává i pravoslavná církev.

Historik v knize důkladně rozebírá i minulost a současnost pozoruhodného fenoménu – eurasianismu. Ideologie populární ve 20. letech se vrátila, „protože se výtečně hodila pro nějakou ‚revizionistickou‘ sílu pokoušející se znovu získat ztracená území“. Hodila se komunistům, nacionalistovi Žirinovskému – i Putinovi. S gastarbeitery z asijských republik (vesměs muslimy), jichž na Rusi pracují miliony, však Rusové nakládají dost opovržlivě. „Co tam s nimi děláte, že se nám vracejí jako islamisté?“ cituje Laqueur jednoho středoasijského diplomata.

Přirozeně se autor v Putinovi a putinismu soustředí i na další prvky ruské současnosti, od následků čečenských válek po důvod, proč je opozice tak bezmocná. Jeho knihu lze doporučit jak těm, kteří se Ruska obávají, tak těm, kteří si pořád myslí, že přiklonit se k velikému dubisku není tak špatný nápad. Přečíst si ji totiž znamená mnohé ruské kroky pochopit.

Pochopit ovšem nemusí znamenat souhlasit.