Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Punkové revoltě už je třicet let

  1:00aktualizováno  1:00
Během horkého léta roku 1976 se v Británii zrodila společenská a hudební revolta, která v poválečné historii neměla a nemá obdoby - punk.

Sex Pistols | foto: Profimedia.cz

Debutové desky britských kapel Sex Pistols, The Clash či The Damned vyšly v roce 1977. Oslavy punku proto naplno propuknou za několik měsíců. Budou vázány na letopočet, který pojmenoval celou generaci hudebních skupin a jejich styl.

Ale prvotní třesk s označením punk – poprvé ho použila novinářka Caroline Coonová – proběhl během léta 1976. Netýkal se zdaleka jen hudby a neodehrával se na stránkách módních časopisů a v kancelářích hudebních vydavatelství, nýbrž mezi frustrovanou a znuděnou mládeží v londýnských ulicích a klubech.

„Nevím, co chci, ale vím, jak to dostat,“ řval zpěvák Johnny Rotten na koncertech ve skladbě Anarchy In The UK.

Proti všemu, proti všem
Punk se na krátkou dobu stal autentickou subkulturou vzniknuvší do značné míry „zdola“. Jejím základním principem bylo překódování hodnot uznávaných většinovou společností. Zlo se stalo dobrem, hudební dovednosti překážkou a podobně.

„Přetváří ošklivost v krásu. Většina dětí ve věku čtrnácti let si připadá hnusně, proto ho milují,“ odpověděl nedávno na otázku hudebního časopisu Q „Co je punk rock?“ architekt úspěchu skupiny Sex Pistols, manažer Malcolm McLaren.

Punk byl praktikováním nihilismu a v tom se významně lišil od jakékoliv subkultury předtím i potom: nevymezoval se „tradičně“ pouze proti kultuře a hodnotám rodičů. Vymezoval se vůči všemu.

Zatraceně horko
V šestasedmdesátém roce v Británii krachovalo hospodářství, což vláda řešila půjčkou od Mezinárodního měnového fondu. Kvůli ropné krizi inflace vzrostla na 23,7 procenta. Stoupala nezaměstnanost. Odbory v průběhu roku iniciovaly 2016 stávek.

V oblastech, do nichž přicházelo více imigrantů, především z Asie, zaznamenala značný nárůst voličské přízně britská extremistická Národní fronta. Společenské napětí vzrůstalo. Propukaly rasové nepokoje.

Na tradičním londýnském karnevalu ve čtvrti Notting Hill se tři policisté pokusili zatknout muže, kterého podezírali z kapsářství. Incident vyvolal násilnosti, kvůli nimž muselo sto policistů a šedesát účastníků karnevalu vyhledat lékařské ošetření. Událost později „komentovali“ členové kapely The Clash, kteří se nepokojů také účastnili, ve skladbě White Riot.

V červnu a v červenci 1976 Spojené království zasáhla horká vlna – teploty na ostrovech najednou běžně stoupaly přes třicítku. Z toho profitovali provozovatelé pubů: oproti běžnému průměru za tohle roční období se denně prodalo o dva miliony
pint piva více. Mezi mládeží oblíbené drogy patřil speed, čichání lepidla a později heroin.

Hudební scéna stagnovala: dařilo se progresivnímu a klasickému rocku, koncepčním albům plným umění pro umění, hudební novináři se dokola rozplývali nad tvorbou skupiny Pink Floyd a hráčskými dovednostmi jejích členů.

Přitom už od roku 1975 koncertovala hlučná rock’n’rollová kapela, která se dala dohromady v londýnském sadomasochistickém obchodě Sex provozovaném McLarenem a módní návrhářkou Vivienne Westwoodovou.

Tou kapelou byli právě Sex Pistols a nenáviděli středostavovské pokrytectví
hippies a artikulovali tehdejší pocity mladých lidí z dělnického prostředí do sloganu „Žádná budoucnost“ respektive „Nachcat se! Ničit!“.

„Stálo to míň než za hovno. Výpadky elektřiny, každý stávkoval. Všechno prostupoval pocit zkázy. To nás podnítilo, abychom začali něco dělat,“ vzpomíná v britském hudebním časopise Q původní baskytarista Sex Pistols Glen Matlock.

Den nezávislosti
Právě socioekonomický a kulturní stav tehdejší Británie vytvořil podmínky k tomu, aby se punk stal subkulturou s významným dopadem na další chápání populárního i alternativního.

Důležitým katalyzátorem změny se stala hudba. Největším undergroundovým hitem v Londýně roku 1976 byla tvorba americké kapely The Ramones, které právě vyšlo debutové CD, dnes pokládané za první punkovou desku.

Ramones tou dobou fungovali dva roky a v podstatě se jim nepodařilo překročit hranice New Yorku, kde vystupovali v „country, bluegrass & blues“ klubu CBGB. Obyčejně hráli jen dvacet minut, do lidí „ládovali“ maximálně dvouminutové písničky založené na klasických rock’n’rollových postupech (čtyři akordy hrané v co nejrychlejším tempu).

Během koncertů se na pódiu hádali i prali. Jejich narážky na nacismus nebo píseň o čuchání lepidla byly spíše manýrou typickou pro umělecké prostředí New Yorku než společensky cíleným protestem.

Když Ramones odlétali na svoje první vystoupení v Londýně, příliš neočekávali. Jejich koncert 4. července 1976 – tedy na dvousté výročí americké nezávislosti – v klubu Roundhouse a další den narychlo přidané vystoupení v klubu Dingwalls se však staly začátkem punku se vším všudy. Až v Británii začaly jejich texty a hudba rezonovat.

V publiku byl například i Mark Perry, který brzy nato rozjel nejvlivnější britský punkový fanzin Sniffin’ Glue, či členové kapel The Clash a Sex Pistols. Ti zase neměli na lístek, a proto šplhali po provaze do zákulisí, kam jim pomáhali sami Ramones.

„The Ramones to všechno začali. Bez nich by nic takového jako punk rock nebylo,“ shrnuje význam těchto koncertů Captain Sensible, kytarista další důležité kapely oné doby – The Damned. Nicméně New York kapelou Ramones dál opovrhoval...

Zabij svýho pankáče
Už roku 1976, aniž vyšla jediná britská punková deska, se Sex Pistols objevovali na titulních stranách novin. Na konci září 1976 v londýnském klubu 100 se konal festival, na němž vystoupily všechny britské nové kapely v čele s Pistols a Clash.

Druhý den festivalu – během vystoupení The Damned – to byl pravděpodobně Sid Vicous (tehdy ještě bubeník skupiny Siouxsie & The Banshees), kdo po kapele mrštil sklenici od piva. Ta se však rozbila o sloup, což způsobilo paniku.

Do klubu vrazil tucet policistů a akci ukončil. Podle verze, jež se objevila v novinách (a byla následně mnohokrát zpochybněna), střep ze sklenice oslepil jednu dívku.

Mediální tažení proti punku, které mělo – kromě preventivních zákazů punkových koncertů v různých částech Británie – za následek nárůst zájmu o novou subkulturu mezi mládeží, zakončil v závěru roku 1976 výstup Sex Pistols v talkshow Billa Grundyho. Protože zpěvák Freddie Mercury měl zrovna problémy se zuby, prosadila firma EMI do vysílání jako náhradu místo původně ohlášených Queen právě Sex Pistols.

Grundy, který měl sám potíže s alkoholem, se rozhodl vyprovokovat kapelu k ostrým odpovědím, což se mu povedlo docela snadno. V britské televizi tak poprvé zazněla sprostá slova jako „fuck“ či „sod“. Druhý den byli Sex Pistols na titulních stranách bulvárních deníků vyhlášeni za veřejného nepřítele číslo jedna.

„Devadesát pět procent Britů chtělo kvůli médiím zabít každýho zasranýho punkáče, kterýho potkali. Ve skutečnosti to mohl klidně bejt jejich bratr nebo sestra,“ vzpomíná bubeník kapely Conflict Francisco Carreno.

Těsně po Bill Grundy Show měli Sex Pistols společně s The Clash odjet na turné zvané Anarchy. Původně bylo naplánováno čtyřiadvacet společných koncertů po Británii, avšak sedmnáct z nich bylo zakázáno místními úřady, zbylých sedm vystoupení provázely násilnosti a nepokoje. Obě kapely jezdily od štace ke štaci, vybíraly honoráře, ale k hraní se většinou nedostaly.

Zatímco do té doby punk využíval média k přitáhnutí pozornosti, od této chvíle média začala cíleně využívat punk ke zvyšování prodeje. „Tisk nás pronásledoval napříč zemí. Pokaždé, když jsme zastavili, abychom si koupili tyčinku Mars nebo se šli vymočit, byla nám v patách polovina Fleet Street,“ vzpomíná Matlock. Firma EMI – ze strachu, že si zkazí jméno a přijde o zakázky – odstoupila od nahrávacího kontraktu.

Otázka plánování
V pozadí punkového převratu stáli tři lidé, kteří vycházeli z úplně jiných poměrů: manažer Malcolm McLaren, módní návrhářka Vivienne Westwoodová a grafik Jamie Reid, autor plakátů a přebalu prvního alba Sex Pistols. Vědomě tvořili ikonografii celého stylu.

McLaren byl ze starší generace; v roce 1968 se pokoušel dostat do Paříže, aby se mohl účastnit nepokojů. Inspiroval ho situacionismus a graffiti – anonymní vzkazy na fasádách, které se tehdy v Paříži začaly objevovat.

„John s námi sedával v hospodě a nasával všechny věci souvisící s rokem 1968. Pak šel domů a napsal ty texty – Anarchy In The UK a God Save The Queen. Byl jsem ohromen,“ vzpomíná dnes McLaren v rozhovoru v časopise Q na Johnnyho Rottena. Punk podle McLarena vznikl ze střetu tohoto v jádru uměleckého světa s každodenností, s bezvýchodností a náladou Rottenovy generace.

Malcom McLaren se netají tím, že Rottena & spol. svým způsobem „navedl“; dodnes kvůli tomu mezi iniciátorem McLarenem a členy Sex Pistols vězí průrva. „Má právo být naštvaný – zmanipulovali jsme ho,“ říká o Rottenovi.

Mezi neuskutečněné akce, které McLaren plánoval, patří vydávání pornočasopisu Chicken zaměřeného na mladistvé publikum nebo vloupání do Muzea madame Tussaud a podpálení voskových figurín The Beatles.

Všeho s mírou
Ve skutečnosti existovala i mezi hybateli punkového hnutí hranice, do jaké míry šokovat. Projevilo se to už v průběhu zmíněného festivalu v klubu 100.

The Clash, kteří na rozdíl od Pistols vzešli spíše z uměleckého prostředí, na něm zakázali používat zpěvačce Siouxsie jejich hudební aparát, pokud ona a její kapela před vstupem na pódium neodloží oblečení se svastikami.

Hákové kříže a další znaky třetí říše v tu dobu náležely mezi členy punkových skupin mezi oblíbené nástroje provokace.

Se zvyšujícím se tlakem médií nabíraly hranice zřetelnější obrysy. Na začátku roku 1977 nemohli členové Sex Pistols v podstatě vyjít na ulici, aniž je začal někdo napadat.

Jen málo koncertů se obešlo bez rozbitého skla: pro kapelu se stal chaos, který chtěla vyvolat, nepříjemný, jenže pro média a zábavní průmysl lukrativní. Tou dobou jako by už Pistols – byť stále ještě bez desky! – řekli všechno podstatné a spěli k nevyhnutelnému rozpadu. Punk v jejich podání začínal ztrácet podvratný potenciál, který naopak cíleně rozvíjeli třeba právě The Clash a další generace skupin až do současnosti.

Punk se totiž rychle rozpadl na řadu stylů podpořených různými ideologiemi. Ale už nic z toho nerezonovalo ve společnosti tak silně jako právě punk v těch několika měsících roku 1976.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Robbie Williams (14. listopadu 2013)
Robbie Williams svou show v Praze odzpívá klidně i vsedě

Britský zpěvák Robbie Williams dorazí přesně za týden na pražské Letiště Letňany. Představí tu písně z aktuální desky The Heavy Entertainment Show, ale hlavně...  celý článek

Primavera Sound 2014: Arcade Fire
RECENZE: Arcade Fire v novince vsadili na retro, závěr trochu nudí

Přízeň, kterou si kanadská kapela Arcade Fire získá svou aktuální deskou u posluchačů, se asi bude lámat podle toho, jak kdo má, nebo nemá rád „osmdesátkový“...  celý článek

Miroslav Žbirka
Miro Žbirka zahraje se symfoniky. Zazní vlastní písně i Beatles

Zpěvák Miro Žbirka v úterý 19. prosince zahraje společně s Moravskou filharmonií Olomouc v pražském Kongresovém centru. Koncert se koná v rámci festivalu České...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.