Půldruhé hodiny zpoždění je francouzská komedie o mnohaletém manželství, které je krůček od rozpadu. Nebo se to alespoň tak jeví z perspektivy Laurence, které odešly z domu děti a žena s diplomy, která však kariéru obětovala rodině, náhle neví, co se životem.
Manžel Pierre se naopak na penzi těší jako na období, kdy si bude moci užívat. Mezi manžely to tedy musí nutně zakřesat. Potud jde o téma přitažlivé – populace na Západě stárne, a tak se i stáří pomalu objevuje v zorném poli filmařů a divadelníků. Možná též proto, že stále více manželství se rozpadá i v důchodovém věku. Hra v tomto bodě nabízí přívětivý, laskající závěr.
Přesto však může diváka napadnout, kéž by starosti nespokojených pařížských manželů padly na jeho hlavu. Nepatřičně komicky působí, jak Laurence trpí nudou v stoosmdesátimetrovém bytě a Pierre vydělává balíky eur coby daňový poradce.
Ani jiné kontexty nenabádají našince k empatii: ona je „květinové“ dítě, respektive rebelka z bohaté rodiny, která provokovala rodiče rudou knížkou na nočním stolku a Che Guevarou na zdi, aby se pak nechala ochotně „zotročit“ postavením manželky úspěšného muže.
Ale nechme kolorit stranou: základním problémem hry je malá dramatičnost, nakonec se vše točí kolem jediného nápadu někdejší nevěry „naruby“.
Nenápaditý text a neviditelná režie Patrika Hartla nevyprovokovala k důslednější hře ani oba představitele. Své postavy ztvárňují vlažně a s odstupem, jako by jim sami nevěřili.
Milan Lasica zůstává v poloze rezignovaného bonvivána, jenž si přeje „problém“ co nejrychleji vyřešit, aby pár konečně mohl odejít na večeři.
Laurence Daniely Kolářové je puntičkářka – i v situaci, kdy začne obří obraz natruc malovat v naleštěném obýváku, úzkostlivě kontroluje, aby si nepotřísnila ani vlastní ruce. Přestože Laurence má být v krizi, nelze se ubránit pocitu, že v podání Kolářové jde jen o kapric městské paničky.
Inscenace nabírá dech až v druhé polovině, především proto, že hra hrdinů je živější. Mezi nejlepší situace patří ta, v níž žena povoluje nepořádek v bytě: vyzve manžela, aby klidně drobil, a on pak rozhazuje kousky pečiva, jako by krmil slepice.
Hra sama však moc výrazných momentů nenabízí a ani dva kvalitní herci ji nedokázali povznést na svou úroveň. Možná proto, že jim k větší inspiraci chyběl nápaditější režisér. Inscenace neurazí, ale kromě kultivovanosti nemá příliš co nabídnout.
Jean Dell, Gérald Sibleyras: Půldruhé hodiny zpoždění
Studio Dva, Švandovo divadlo Praha.
Režie Patrik Hartl, překlad Alexandr Jerie, scéna Ivo Žídek. Hrají Milan Lasica, Daniela Kolářová. Délka 90 minut.
Hodnocení MF DNES: 50 %
