Kniha, kterou autor napsal i ilustroval, je galerií nádhery. Sís pokračuje v textech inspirovaných spiritualitou, velkými mytickými tématy a historicky podstatnými předěly. A jeho ptáci by mohli být lidmi.
Fotogalerie |
Ptačí sněm je stará záležitost, ptáci putovali už v mytologických textech. Jak doputovali k vám?
Před patnácti lety jsem ilustroval Borgesovu Fantastickou zoologii, kde mě oslovil příběh ptáka Símurga, súfická báje o tom, jak ptáci hledají svého krále či boha. Všichni něco hledáme, někoho, kdo by byl náš guru, ať už je to dalajlama nebo
nějaký prezident. Nakreslil jsem maketu celé knížky, ale protože jsem si vydobyl jméno jako autor knih pro děti, bylo v Americe těžké najít správného nakladatele. Všichni mi říkali, že pro děti je to smutné nebo příliš náročné.
V čem?
V knize je například malý vrabec, který říká, že už nemůže dál, a dudek, spirituální průvodce příběhem, mu odpovídá: Musíš letět a očistit si své srdce, které máš plné rzi, jen tak najdeš krále všech ptáků, Símurga. Když přišly americké volby a vstoupil do nich Obama, došlo mi, že to je přesně ta osobnost, kterou spousta lidí v Americe hledá, on byl najednou tím králem na konci cesty. Šli za ním jazzoví muzikanti i maminky s dětmi. V původní básni se na konci cesty odrážejí ptáci v zrcadle a já ve skicách některým z nich dal Obamovu podobu. Ale pořád tam byl příliš velký politický a také náboženský rozměr. Pak jsem se v New Yorku setkal s českou profesorkou arabštiny a znalkyní islámu, která mi vysvětlila, že úplně obyčejné pojmy jako hora nebo poušť zde mají svoje symbolické významy.
To musel být problém i v případě vaší starší knihy o Tibetu.
Ano, ale tehdy jsem měl obrovské štěstí. Když bylo Tajemství červené krabičky hotové, dalajlama mi řekl: Ty mraky nemáte přesně tak, jak by měly být, ale ten duch v nich je. Při práci na Ptačím sněmu jsem se dostal do severní Indie a jednoho dne jsem uviděl před nějakým chrámem sedět vedle sebe v míru vyznavače mnoha náboženství. Náboženský rozměr v knize nakonec není, spíš ten spirituální. Miloš Forman mě upozornil na divadelní hru z 80. let, kterou udělali Peter Brook a Jean-Claude Carrière. Jezdili s ní po celém světě a například v Africe ji hráli vesničanům, kteří nikdy předtím divadlo neviděli. Herci měli jen loutky ptáků a koberec, přesto nebo právě proto ta hra promlouvala ke všem lidem bez rozdílu. Uvědomil jsem si, že je to symbolická hra o ptácích a lidských emocích a oni v ní právě pro tu univerzálnost potlačili náboženství. Původní 800 let starý epos a jeho adaptace mi ukázaly, že i já si to mohu upravit podle sebe. Kdyby Al Fatar, který jej ve 12. století napsal, žil, asi by se divil, co jsem z toho udělal. Ale i on zpracovával staré příběhy a ptáci putovali už za Aviceny.
Píšete podle obrazů, nebo malujete podle textu?
Jak kdy. Měl jsem před sebou údolí Lásky, nedalo se to vypsat, v angličtině nemohu být básník a v češtině už také ne, takže jsem se to snažil nakreslit. Možná to vypadá fádně, ale když se na těch sedm údolí v knize zadíváte, je třeba údolí Lásky jiné pro puberťáka a jiné pro někoho, kdo na konci života vzpomíná, jak kdysi miloval. Problémem byli i ornitologové, se kterými jsem knihu konzultoval. Říkali: Takhle červenka nevypadá. Tak jsem nakonec maloval spíš podle sebe.
Co čeká poutníky na konci cesty?
Tisícihlavé hejno putující knihou postupně ubývá, tak jak nám v životě ubývá entuziasmu a síly. Posledních třicet ptáků je tou strastiplnou cestou "očištěno" – kdyby ji neabsolvovali, nic by nenašli. Teď jsou připraveni. Na vrcholku hory najdou jezero a v něm uvidí svůj obraz. A každý zjistí, že to, co hledá, je v něm samotném. Hledáme něco společného, ale jsme v tom každý sám.
Proč ptáky v Ptačím sněmu vede zrovna dudek?
Dudek byl poslem královny ze Sáby a krále Šalamouna, poslem všech ptáků. Byl to tak trochu šejk. V básni se neptá, jestli ho zvolí vedoucím, prostě začne mluvit a oni ho poslouchají. Říkal jsem si, jak by to asi sedělo na různé politiky, je Obama spíš dudek, nebo Símurg, byl Havel posel, nebo guru? Fascinuje mě ohnivák i fénix, pták Ruk i pták Noh. Ale to jsou věci, které jsem už do knihy dostat nechtěl.
Kniha vyšla česky a teď v Americe. Jak se liší čtenáři tady a tam?
Tam spoléhají na to, že knihu koupí možná lidé, kteří poslouchají Boba Dylana nebo Paula Simona, lidé, kteří kdysi byli ve Woodstocku, jsou rádi na cestě a pořád hledají. Není to jednovrstevná knížka, každý si v ní objeví něco. Myslím, že to je těžký příběh, ale každý čtenář je jiný. Po křtu v pražském DOX jsem se dozvěděl, že jedna desetiletá dívka si knížku přečetla ještě tu noc, aby prý ráno rodičům řekla: Už vím, o čem to je. Musím se umět rozhodnout
sama.
