Snad jediná - navíc ta nejméně podstatná - z informací, které představení předcházely, byla pravdivá: že totiž režisérka "monumentální opery", Turkyně Yekta Kara, je muslimka. Všechno ostatní byly jen nafouknuté nicotnosti, polopravdy nebo vyložené lži.
Tedy popořádku. Produkce slibovala velkoplošnou projekci, animace, videoklipy, detailní pohledy na dění na jevišti a souhru mezi přednatočenými záběry a děním na jevišti.
Je pravda, že zadní prospekt jeviště tvořilo obrovské plátno a je pravda, že se na něj promítalo: jednalo se však vesměs o statické fotografie, které jen zcela neinvenčně suplovaly to, čemu se v divadle říká kulisy. Kdo by se s nimi po všech těch horoucích peklech, kterými musí představení projet, tahal, že?
Jedinými animacemi, které byly k vidění, byly asi tři nepříliš logické přelety ptačích siluet přes plátno. Za videoklip zřejmě producenti považují to, že se při předehře mihl na plátně záběr z býčího zápasu, jediný za celé představení.
Jediný detailní záběr, a to dirigenta Waltera Haupta, byl k zahlédnutí na obrazovce zvukařova notebooku. A onou synchronizací projekce a živého divadla zřejmě mysleli inscenátoři průchozí díru v plátně v místech, kde byly promítány dveře, což je skutečně "mimořádně nápaditý" scénografický prvek.
Tři sta včetně pikolíků
Další informace, jež představení předcházela, lákala na třísetčlenný soubor na jevišti. Skutečnost byla taková, že tato číslovka nejspíš odpovídala součtu pěvců, sboru, baletu, členů orchestru, kostymérek, osvětlovačů, zvukařů, řidičů, cateringu a - slovy Jana Vodňanského z jeho starého fóru - "členů vedení výpravy".
Návštěvník, který za tříhodinovou "show" s půlhodinovou přestávkou dal o 990 do 1500 korun (za což by si, mimochodem, zasloužil - byť se jednalo o jediné představení - české titulky; promítacího prostoru byl skutečně dostatek), by se mohl utěšovat, že sice naletěl na "monumentální reklamu", ale aspoň uslyší skvělou hudbu ve špičkovém provedení.
To ovšem byla pravda jen zčásti. Nechme stranou kvality Bizetovy opery - ty prověřil čas, o těch není třeba diskutovat. Provedení bylo ale diskutabilní zejména proto, že ozvučení haly doslova srazilo hudební složku na kolena.
Orchestr zněl ploše a "ořezaně", stejně tak pěvcům chyběly jemnější valéry jejich hlasového projevu - a s největší pravděpodobností to nebyla jejich chyba. Jako by zvuková technika byla zvyklá pracovat jen s popem či rockem, kde na nějakých jemných nuancích obvykle nazáleží.
Značná část snahy hudebníků tak přišla vniveč. Alespoň v osmé řadě sektoru 115, kde seděl níže podepsaný (tato upřesňující informace je podstatná proto, že O2 Arena je pověstná tím, že zvuková kvalita se na jejích různých místech radikálně liší).
Když to proutníkovi nejde a nejde
Když tedy nevyšla ani "monstrprodukce", ani hudební kvalita, co ještě ubohému návštěvníkovi zbývalo? Dobré režijní nápady? Herecké akce? Nebo alespoň estetický dojem z pohledných účinkujících?
Paní Yekta Kara toho možná udělala pro istanbulskou operu hodně, ale její režijní vklad ke Carmen byl v podstatě nulový, naprosto tradiční, nekonal se žádný osobní výklad děje ani problematiky v něm obsažené.
Po herecké stránce byla většina pěvců spíše průměrná, představitel dona Josého, tedy druhé hlavní role opery, dokonce podprůměrný. Zatímco Carmen byla při zpěvu alespoň schopna udělat pár kroků, José při všech svých výkonech stál jako kůl v plotě, což na obrovském jevišti působilo jako ukolébavka. Nemluvě o tom, že třeba jeho "rvačka" s Escamillem ve třetím jednání působila spíš jako parodie na dávno přežitá kašírovaná operní klišé.
Na estetický dojem se běžně v opeře příliš nekouká, nikdo se nepozastaví nad stokilovými Jeníkem a Mařenkou, hlavně když na úrovni uzpívají to, co mají. Bombastické představení, říkající si "monumentální opera", by ale k tomuto rozměru, málo platné, přihlížet mělo.
Fakt, že don José vypadá jako zamindrákovaný tlouštík v letech, který by strašně rád byl proutníkem, ale nějak mu to nejde, je hrubé nedopatření, jež se vloudilo do výsledku údajných "celosvětových náročných konkursů". Jediné, co by mohlo tento dojem relativizovat, by byly jeho mimořádné pěvecké kvality - ale ty zde, i přes zmíněný problém se zvukem, chyběly.
Jděte s tím...do divadla
Toto představení Carmen mohlo zafungovat pouze v jediném případě. Že by bylo přeneseno do normálního divadla běžných rozměrů, kde není potřeba zvučit a nahrazovat kulisy pro transport skladnějším plátnem, a kde by se účinkující necítili jak jehla v kupce sena.
Pak by možná návštěvník odcházel s pocitem, že se mu dostalo toho, co očekával. Odpustil by i režijní bezradnost. Někdo by možná želel snad jen toho, že si nemůže dát jako na hokeji o pauze kelímkové pivo, odnést si jeho zbytek do hlediště a dát si při jeho dopití nohy na opěradlo prázdné sedačky před sebou.
Takové výjevy v hledišti byly nejen poměrně časté, ale hlavně bez problému možné. Auditorium "monumentální opery" bylo v první polovině zaplněno zhruba z poloviny, o přestávce se ještě část stávajícího publika odebrala za "monumentálnějším" pátečním programem, patrně do okolních vysočanských restaurací.
Kampak na Zeffirelliho a Bednárika!
Zbývá dodat pár slov k možnostem "monumentálního" provedení Carmen. Tato opera s poměrně častými davovými scénami samozřejmě k takovému pojetí přímo vybízí, množství "hitů" v podobě všeobecně známých árií a samozřejmě i vášnivé téma to umožňuje.
Například v roce 1984 natočil režisér Francesco Rosi filmové pojetí Carmen s Plácidem Domingem v roli dona Josého, jednalo se o regulérní film v odpovídajících prostředích i originálních lokacích, a tento zážitek si bylo možno vychutnat svého času i v našich kinech.
Skutečně monumentální (bez uvozovek) produkci zvolil slavný režisér Franco Zeffirelli při představení v antické veronské aréně v roce 2003 - tam bychom oněch avizovaných tisíc(!) účinkujících s jistotou napočítali. Běžně k dispozici na DVD i v české distribuční síti.
A abychom nekoukali jen do zahraničí: představení Carmen v Národním divadle v moderní, ale vkusné režii Jozefa Bednárika s Dagmar Peckovou (Thálie 1999) jako Carmen a Valentinem Prolatem v roli dona Josého bylo monumentální především pěveckými a hereckými výkony. Tedy tím, co je v opeře nejpodstatnější.
Georges Bizet: Carmen - Monumentální opera
režie Yekta Kara, Lvovský filharmonický orchestr řídil Walter Haupt
O2 Arena Praha, 25. dubna 2008
produkce Art Concerts, pořádala agentura Live Nation
Hodnocení iDNES.cz: 30 %
