Hodnocení si vystavily Bezdružice samy přesným výrokem všudypřítomného, zbytečného a otravného vypravěčského hlasu, jenž ve finále, kdy starostovi poskoci přivlečou na místní oslavu omámeného Stanislava Hložka, pronese: „Měl jsem pocit, že už jsem viděl všechno. Ale jestli tohle lidi sežerou...“
Přesně tak, vždycky je ještě kam padat. Čekalo se, nakolik se projekt přiblíží původní ideji o seriálové verzi filmového Kameňáku. Skutečnost překonala veškeré obavy, vedle Bezdružic představuje série Kameňáků krystalicky čistý, nezáludný tvar, laureáta buranského Oscara se srdcem na dlani.
Kdežto Bezdružice opisují princip Kameňáků, tedy skladbu anekdot, a ještě ji „postmoderně“ vylepšují, zcizují, zvýrazňují. Třeba muzikou, od Knoflíků lásky v romantickém výjevu po motivy z Nemocnice na kraji města u lékaře, kde se až do poslední kapky trapnosti ždímá dvojsmyslné nedorozumění „Pane doktore, pelichá mi činčila.“
Starosta, jenž může velet v Kameňákově jako v Babovřeskách, hned na úvod praví, že miluje anekdoty: „Tuhle určitě neznáte!“ Jeho korupční tým je složen tak, aby zahrnul vtipy policajtské, lékařské, školní - kde zní nápěv z Macha a Šebestové - dále farní a hospodské. Vesměs vtipy vypelichané a pokud možno lechtivé: když už se nepředvádí o prostitutku, alespoň se školák upšoukne.
Nejhorší je, že sami herci se anekdotám vpašovaným do dialogů musí srdečně smát, načež je scénář postrčí k další situaci, která si při vší bujarosti zároveň hraje na cosi mezi crazy, satirou a absurditou. Výsledek je nepojmenovatelný, leda užaslou mluvou pana faráře „Ty brďo!“ A to byl teprve začátek, k druhému dílu Bezdružic už lidská představivost při nejlepší vůli nedosáhne.
