Od skupiny jako U2 se vždycky čeká až příliš. Už z toho, jak o ní kapela mluví, je zřejmé, že deska Songs of Innocence nemá být žádnou převratnou nahrávkou, ale retrospektivou. U2 se k ní takřka koncepčně vracejí k době svého dospívání.
Hned úvodní skladba The Miracle (Of Joey Ramone) je vzpomínkou, jak Bono poprvé slyšel The Ramones. V dojemné Iris (Hold Me Close) vzpomíná na matku, která mu zemřela ve čtrnácti. California (There Is No End to Love) je už podle počáteční vokální linky poctou Beach Boys. U2 v ní vzpomínají na svůj první výjezd do slunné části Ameriky, Bono poeticky zpívá: "Oranžově krvavý západ slunce tě dostane na kolena".
Nostalgie se netýká jen textů. Fanoušci kapely na novince uslyší důvěrně známé tóny. Deska, na které se podílelo hned pět producentů, v sobě odkazy k minulosti U2 skrývá poměrně chytře. Nechybí tu silné hymnické refrény vykonstruované pro stadiony (Every Breaking Wave), ale i ozvuky postpunkové syrovosti (na baskytaře postavená Volcano).
Přebal novinky Songs of Innocence od irských U2.
Oddaní z toho budou nadšení, běžný posluchač se ale ve všem tom rozjímání neubrání pocitu, který provázel už předchozí nahrávky. Totiž, že U2 ve své velkoleposti - a přes zajímavé momenty, které přinesla zejména spolupráce s Danger Mousem - dost často obyčejně nudí. Hlubší ponor do desky možná první dojem ještě změní, ale zdá se, že U2 na ní po pěti letech čekání definitivně přestali být kapelou, co má moc otřást hudebním světem jinak, než že dá svoji desku k poslechu zadarmo.
