Od filmových Poupat přes dvě řady Cirkusu Bukowsky a nyní i Rapla se rodí celá tematická vlna. Potažmo generace tvůrců, kteří si libují v zapadákovech s nádechem mystéria, jež v Pustině zařídí přízračná měsíční krajina zmrtvělých uhelných dolů, ve ztracených existencích, v podivínech a nositelích rezignace.
Pustinu lze nazvat dramatem rodinným, kriminálním i sociálním. Starostka obce v podání Zuzany Stivínové pátrá po zmizelé dceři, současně bojuje proti těžařské společnosti, jíž chce většina obyvatel prodat své domovy, starosti jí přidělává psychicky nemocný manžel a ještě vede lesní školku pro děti.
K životu Pustiny patří rovněž výchovný ústav pro mladistvé, jehož chovanci vedou vlastní kruté války, dále pak hrací automaty, prostitutky okupující čerpací stanici včetně pochybného baru, léky k výrobě drog pašované zřejmě přes česko-polskou hranici, místní hospoda, kde schůze o referendu plynule přecházejí v pijácký přebor, a bývalý vepřín zpustlý stejně jako všechno kolem. Domy, výlohy, lidské tváře.
Postavy, rekvizity, kostýmy, nálada, jazyk, hudba, všechno sedí, po filmařské stránce má Pustina opravdu mimořádné kvality. Jen obraz věčné sychravosti, temnoty, bezútěšnosti i marnosti, připomínající módní severské thrillery, občas dochází pod diktátem žánru až na krajní mez umělecké schválnosti.
Po dvou dílech tak získá divák pocit, že už nikdy neuvidí slunce, že na celém světě neexistuje místo, kde by se lidé alespoň pousmáli, že každý včetně něj je namočený v nějaké levárně a že nic nemá smysl ani budoucnost. Pustina je prostě jako stvořená pro filmové labužníky a podzimní deprese.
