Krobotovo pojetí venkova má blíž k poetice Bohdana Slámy než k Vesničce mé střediskové. U hřbitova se nepořádají slunné sedánky, nanejvýš se tu v dešti pálí kosti a pečou buřty. V místní hospodě neznají dožínkové zábavy, štamgasti tu vyhasle sedí u piva a televizních soutěží. Je to melancholické, vtipné, věrné - ale přitom stylizované.
Jen nálada trpného bezčasí a denních rituálů svérázných obyvatel zapadákova v pohádkové krajině Jesenicka totiž celý film neutáhne. Příslovečné čekání na Godota, na změnu, na šanci, na únik trvá příliš dlouho. A třebaže jednotlivé výjevy okouzlí, dojmou i rozesmějí, vzkaz, který postupně skládají, už tady byl mnohokrát. I když málokdy v tak střídmé herecké síle, jakou vládne Táňa Vilhelmová.
Herecky má Díra u Hanušovic vůbec mimořádnou skladbu, Dejvické divadlo prostě Krobotovi umí naslouchat..Ovšem podivné existence ze Čtvrté hvězdy i jejich herecké otisky z Okresního přeboru si nehrály na existenciální baladu, držely žánr a sdělení přidávaly mimoděk jako nečekaný bonus; o to víc zabíral.
Ale ani Díra u Hanušovic, která jde do kin 24, července, není špatná, na prvotinu je naopak lehce nadprůměrná. Má jenom tu smůlu, že objevuje dávno objevené v obsahu i ve vypravěčské metodě. Pro kina nese příliš minimalistický, festivalový nátěr - a na festivalu zase potkává až příliš mnoho vlastních blíženců.
