O tom, že ani na Rock for People není nic zadarmo, se přitom už v podvečer přesvědčil elektronický producent Boris Carloff, který si právě na hradeckou hudební přehlídku naplánoval svou koncertní premiéru. Festivalový lid jeho sofistikovaná elektronika popravdě zcela nedostala a když na pódium dorazil předem avizovaný host Ghetto Priest, který spolupracoval s Asian Dub Foundation či Massive Attack, už se lidé zpod scény hromadně přesouvali do olbřímího stanu, který na Rock for People po loňských vichřicích supluje hlavní scénu.
Rock for People, 1. den2. července 2013 Místo konání: Festivalpark, Hradec Králové |
Na českých festivalech není podobné řešení nejběžnější, ale vzhledem k tomu, co všechno loni nechtěně lítalo areálem, lze pořadatele chápat, i když jim letos na začátku počasí zatím přeje. Koncertům, které se odehrály první den, dokonce stanové prostředí dodalo na sevřenosti a kapelám spíš pomáhalo. Ať už to byla divoká Amanda Palmer, která si neodpustila skok do publika, nebo následující z hlavních kapel večera, britští Bloc Party. Nejen vzhledem k tomu, že skupina už na festivalu dříve hrála, byli lidi v laufu od první skladby a freneticky tleskali do rytmu, který od bicích kupodivu neudával bubeník Matt Tong, ale dívka, která nešla pro tvrdý a přesný úder daleko.
Škoda, že krátce po prvním vrcholu koncertu, taneční One More Chance, vypadl kapele vinou technických problémů zvuk a na deset minut Bloc Party úplně zmizeli z pódia. Přestože publikum na dřevěných palubkách, které ve stanu kryjí podlahu, zuřivě skákalo a dupalo, náladu už se kapele nepodařilo zcela obnovit. A to přesto, že to Bloc Party ani jejich publikum rozhodně nevzdali, nenechali si zkazit náladu a došlo i na vtípky, jako když zpěvák Kele Okereke nasadil úvodní sloku z Rihannina singlu We Found Love.
Bylo zajímavé srovnat spontánní reakce lidí na vystoupení Bloc Party s neustálým dirigováním festivalového davu, kterého se o pár desítek minut později dopouštěla hlavní hvězda večera, kapela Thirty Seconds to Mars. Věčné výzvy "jump, jump" ("skákej, skákej") přitom tentokrát od Jareda Leta nebyly nijak zvlášť na místě, protože zaplněná plocha by mu šla na ruku (a do vzduchu) i bez nich.
Líbil se vám první den festivalu Rock for People?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 6. července 2013. Anketa je uzavřena.
Energie koncertu byla zvlášť ze začátku elektrizující a stanem zněly refrény přesně v takových fanouškovských chorálech, jak si je Leto při natáčení vysnil. Přestože jeho intonace ve vypjatějších polohách tradičně haprovala, lidi znali a byli ochotni podpořit takřka každou písničku a našlapaný začátek koncertu se skladbami Search and Destroy či This Is War odzbrojil všechny předsudky a rozložil Rock for People na "milion malých kousků", jak se v jedné ze skladeb Thirty Seconds to Mars zpívá.
Přestože "opičárny", kterými kapela své vystoupení prokládá, zůstaly stejné a nad hlavami publika tak lítaly nafukovací balony i zvířata, koncert měl rozhodně mnohem lepší tah než nedávné vystoupení na německém festivalu Rock Im Park. Při skladbě Do or Die, v níž Jared Leto mával na lidi českou vlajkou, zpíval opravdu každý, komu se podařilo do stanu nacpat, a kdo ví, jak to bylo venku, kde návštěvníkům letos dění na pódiu přibližuje ještě jedna projekce.
Amanda Palmer na festivalu Rock for People hrála i na klávesy. (2. července 2013)
Škoda, že po cestě k závěrečné singlovce Up In The Air se kapela ani tentokrát nevyvarovala zbytečných prostojů mezi písněmi, akrobatických scének a přespřílišného žvanění. Přes skvělý začátek tak už u skladby City of Angeles začali diváci v zadních řadách vyklízet auditorium. Přišli tak o euforický závěr koncertu, na nějž Thirty Seconds to Mars přizvali lidi z předních řad přímo na pódium.
Přesto první den Rock for People přinesl o svém hlavním jménu dva důležité poznatky. Thirty Seconds to Mars nejsou z nejrůznějších důvodů jednoduchá kapela k přijetí, ale když mají otevřené publikum, které jezdí do Hradce, umí to přes jistou afektovanost přesvědčivě rozbalit. A pomohlo by jim, kdyby Jared Leto namísto hraní přestal natáčet svůj film, sundal tu maličkou kameru ze svého mikrofonu, přestal kontrolovat osvětlovače a kameramany na pódiu a další podružnosti a skutečně se odevzdal koncertnímu reji.
Ale to jsou jen drobnosti, které by neměly zastřít, že Rock for People tentokrát do dalšího ročníku vstoupil s jistou dávkou jistoty a pořadatelské dotaženosti a sebevědomí, které se zosobňuje zejména na hangárové "showcase" scéně, kde se úspěchu a potlesku dostává začínajícím kapelám z celého světa. Ty v mnohém přehrají i hlavní hvězdy na větších scénách a dodávají festivalu řadu překvapivých momentů a punc dobrodružství.
