Průdek vedl operu ND po dobré cestě

S koncem sezony předčasně odchází z postu šéfa opery pražského Národního divadla režisér Josef Průdek. Vystřídá ho Jiří Nekvasil, kterého si přivedl nový ředitel první scény Daniel Dvořák. Letos osmapadesátiletý Průdek, jenž měl být ve funkci do roku 2005, neodchází proto, že na obtížném místě neuspěl, ale v důsledku po mém soudu necitlivého zásahu ministra kultury Pavla Dostála do citlivého organismu Národního divadla. A to právě v době, kdy předchozí usilování zúročil v ceněných operních inscenacích, které obsazovaly první místa divadelních, nikoli jen operních anket.

Průdek vstoupil do Národního z postu šéfa opery Jihočeského divadla. Na konci června 1996 měl vystřídat tehdejší šéfku opery Evu Herrmannovou a překlenout období do roku 1998, než na tento post nastoupí dirigent Jiří Bělohlávek; jemu měl poté zajišťovat provoz souboru. Herrmannová však po nátlaku Rady Národního divadla odešla už na konci roku 1995 a Průdek začal řídit operu již od 1. ledna 1996. Když pak Bělohlávek do funkce nenastoupil, pokračoval Průdek sám.

Původně tedy přišel spíše sloužit jiným - a byl také víc zkušeným divadelním praktikem nežli programovým stratégem. Navazoval na to, co v Národním divadle začala Eva Herrmannová, co projektoval Jiří Bělohlávek a co také prosazoval z pozice ředitele první scény Jiří Srstka: to jest ve snaze rozbíjet vnější i vnitřní vyčpělé operní tradice a předsudky, usilovat o takové změny operního provozu, které by zvedly kvalitu zejména repríz na úroveň srovnatelnou s evropskými operními domy.

C o   s e  p o d a ř i l o

Průdek pokračoval v hledání nových režisérů. Důležitější nežli někdy hodně diskutabilní výsledky bylo právě otevření repertoáru a hledání soudobé jevištní poetiky v mezinárodním kontextu. Průdek tak zpočátku činil s jistými rozpaky, neboť jeho naturelu přece jen nevyhovovala "extravagantní" pojetí Figarovy svatby či Evžena Oněgina, jež naopak tvořila úběžník období Evy Herrmannové.

Průdek vyznával spíše herecky naplněné úhledné inscenace a takovými se v Národním divadle uvedl - Jakobínem, Komedianty, Sedlákem kavalírem. Sám však posléze vyvolal bouřlivé polemiky svou inovací Prodané nevěsty či naposledy Figarovy svatby. Leč pouze jedinou, zato vynikající kreací přesáhl někdy trochu těžkopádné narušování tradičních postupů: Janáčkovou Její pastorkyní. Až na předčasném konci svého působení dospěl k toužené interpretaci českých oper špičkovými režiséry světového jména - Smetanovy Čertovy stěny Davidem Pountneyem a Janáčkova Osudu Robertem Wilsonem.

Se střídavými úspěchy vsadil Průdek též na tuzemské neoperní režiséry, kteří v Národním divadle často operně debutovali, což nesporně ovlivnilo až příliš kolísavé výsledky. Jenže co dělat, když jinam je nepozvali. Z nejspornějších a zároveň nejpřínosnějších připomeňme Petra Lébla (Braniboři v Čechách), J. A. Pitínského (Dalibor), Vladimíra Morávka (Tosca, Macbeth) či Juraje Herze (Růžový kavalír). Ti upozadili dokonce i slovenského mága Jozefa Bednárika (Carmen).

Vrcholného režiséra své doby měl Průdek v Davidu Radokovi, kterého do Národního divadla přivedla už Eva Herrmannová: za Průdka vznikly Radokovy ceněné inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu a Wozzeck. V druhém případě však šlo o spornou koprodukci - spíše o specifické hostování zahraniční inscenace pro několik repríz, stejně jako při uvedení Julietty Bohuslava Martinů v Pountneyově režii.

A  c o   s e   n a o p a k   n e p o d a ř i l o

Nejvíc restů Průdkovi zůstalo ve vnitřní reorganizaci souboru a provozu - mimo jiné proto, že musel překonávat překážky počínaje nevyjasněným postavením zlaté kapličky v polistopadové společnosti a konče nevýhodnými a vlastně nevypověditelnými smlouvami s málo výkonnými sólisty.

Správně zval zahraniční pěvce, aby zvedli domácí pěveckou laťku, bohužel ne vždy měl šťastnou ruku. Pro zahraniční umělecké trhy byl také příliš chudým zákazníkem, a to mu ještě ministerstvo vytýkalo plýtvání penězi na zahraniční hosty - prý se dalo obsazení pořídit laciněji, z domova!

Průdkovi se rovněž nedařilo sestavit dirigentský tým a adekvátně obsadit funkci šéfdirigenta - inscenace Bohumila Kulínského patřily k hudebně nejproblémovějším. František Preissler, jenž famózně nastudoval zmíněnou Šostakovičovu Lady Macbeth, dostal málo prostoru, a hledat nové dirigenty začal Průdek až v poslední době. Do Národního divadla se nicméně vrátil špičkovými kreacemi a u nás nehraným obtížným repertoárem Jiří Kout (Růžový kavalír, Tristan a Isolda) a hlavní dirigentské slovo měl Jiří Bělohlávek. Průdek z různých důvodů prošvihl několik slibných projektů: inscenaci Rusalky, Dalibora v úpravě a režii Miloše Formana či smetanovský cyklus. To vše se utopilo dílem v české malosti, dílem v provozních i uměleckých nedůslednostech.

A konečně v Národním divadle přece jen chybělo víc autorských novinek; s výjimkou Jeremiase Petra Ebena a pronikavého repertoáru Divadla Kolowrat, jehož činnost však postupně slábla. Průdkovo vedení opery Národního divadla lze hodnotit velmi vstřícně za několik špičkových inscenací a za pokračování v dobré cestě za moderním operním divadlem, s nímž lze směle vstoupit do operní Evropy. Dokonce si myslím, že poslední desetiletí opery Národního divadla bude historie cenit velmi vysoko.

Česká opera světovýma očima. Janáčkův Osud v režii Roberta Wilsona.