Cesta na Praděd se skládá ze dvou knih, přičemž tu první jste napsal před více než třiceti lety. Proč román vydáváte až dnes?
Začal jsem psát v roce šedesát devět z povinnosti, protože jsem měl smlouvu s nakladatelstvím. Jenže pak jsem splnil jinou smlouvu a kniha už nebyla přijata. Druhou knihu z cestopisného románu jsem letos napsal s potěšením a lehkostí. Pochopil jsem najednou, proč knihu musím dopsat. Kde totiž dnes najdete knihu o Čechách - o krajině a lidech? Mladí prozaikové píší většinou ze vzteku a vztekle. Nemám rád, když mě například Jáchym Topol zatahuje ve svých románech do společnosti, ve které nechci být. Jsou totiž knihy, které rozmnožují ošklivost světa.
Každá z vašich knih je žánrově trochu odlišná. Morčata experimentální, Český snář žánrově nezařaditelný, zcela jiný charakter má novela Jak se dělá chlapec... Je pro vás psaní hledáním, které se odráží neustálou proměnou stylu?
Téma románu si jazyk určí sám. Předem se o to nestarám. Například v této knize si téma řeklo o tradiční, klasicizující vyprávěcí styl. Atmosféře návratu do minulosti jsem si pomáhal používáním starších archaických výrazů. Inspiraci totiž často sbírám z četby slovníků, které čtu většinou bez účelu. A myslím, že nejsem sám, kdo dnes raději sahá po slovníku než soudobé literatuře. Ze slovníku třeba vím, že můžete říct hřbitov nebo kolomiště. To je přece zajímavé! Řídím se tím, aby jazyk odpovídal době. Poněvadž se děj odehrává v Čechách, dával jsem si pozor i na to, aby se v knize nevyskytovaly moravismy.
V románu se opět pohybujete na pomezí autobiografického zážitku a fikce. Co převažuje?
Vše, co se vám bude zdát nepravděpodobné či blbé, je fikce. Fakta jsou autobiografická. Postava koně ve skutečnosti nemluvila. Ovšem hlavní postava Josef je věrná předloze skutečného přítele.
Součástí knihy jsou i fotografie, bylo vaším záměrem podtrhnout ještě víc dokumentární faktografičnost cestopisu?
Od dětství mám slabost pro knihy s obrázkami a navíc si téma knihy o tohle přímo říkalo. Snažil jsem se však, aby fotografie neorientovaly představu čtenáře k popisné fakticistní reportáži. Takže jsme to nechali na výtvarníkovi. A popisky ostatně ani nesouhlasí s obsahem.
Na čem momentálně pracujete?
Stydím se za to, co právě píšu a omluvou mi může být jen fakt, že se mi to podaří napsat dobře. Jde opět milostný příběh o mladých dcerkách, které jdou po starých chlapech. Chtěl bych tam však dostat něco navíc, protože takových příběhů je v literatuře až příliš mnoho.
A bude tam více fikce či osobní zkušenosti?
Převažovat budou takové zkušenosti, že to bude vypadat jako fikce.
Cítíte se dnes jistější při psaní románů či při psaní publicistických glos a úvah?
Do novin píšu jen z existenčních důvodů, jsem nerad, když mě k tomu nutí vnější okolnosti.
Píšete pravidelně?
Za spisovatele se ani nepovažuji. Píšu totiž jen tehdy, pokud se děje něco, co musím zachytit, co nepřesněji, co nejvýrazněji. Romány píšu v horečce. Své knihy Morčata či Jak se dělá chlapec dokonce ani nemohu číst. Píšu ale rád, když už je to napsané a já mohu text zušlechťovat.
 Demonstraci přišel před Českou televizi podpořit i spisovatel Ludvík Vaculík (19. prosince 2000). |
 Spisovatel Ludvík Vaculík v brněnském Mahenově památníku představuje román pojmenovaný Cesta na Praděd. |
 Spisovatel Ludvík Vaculík představuje svůj román Cesta na Praděd. |
