Kalendárium Arakiho života a tvorby, umístěné na pražské výstavě a přetištěné v publikaci, již Langhans Galerie k první umělcově české retrospektivě vydala, se dá číst i jako přehlídka zákazů, skandálů a triumfů.
Americký vydavatel časopisu Playboy redakci japonské mutace zarazil publikovat Arakiho akty – rok 1982. Nebo 1988: na příkaz policie byl stažen z prodeje časopis Photo Age s Arakiho snímky. Araki se představuje v jedné respektované evropské galerii za druhou – od počátku 90. let dosud.
Arakiho expozici v Langhansu, nazvanou Tokyo Flowers, pořadatelé označují za retrospektivu. Reálně jde o tenoučký náhled, nikoliv o komplexnější ohlédnutí. Několik desítek prací poskytuje leda základní encyklopedickou představu.
Pro srovnání: v Londýně, v Barbican Art Gallery, trvá do 22. ledna 2006 Arakiho retrospektiva nazvaná Self – Life – Death, která čítá čtyři tisíce (!) fotografií. Nechci umenšovat zásluhy Langhasu, nýbrž pouze vymezit reálné pole působnosti této galerie: výstavy středního rozsahu, expozice ani komorní, ani rozsáhlé. V tomto koridoru se pohybují i publikace vydávané galerií k některým výstavám, mimo jiné i k Arakimu.
"Ústředním tématem Arakiho fotografického díla uplynulých více než 35 let bylo a nadále zůstává zobrazení erotiky a sexu. Od okamžiku, kdy se fotografií začal zabývat, byl přitahován okrajovými existencemi prostitutek, transvestitů, striptýzových tanečnic a návštěvníků barů a nevěstinců," charakterizuje kunsthistorik Zdenek Felix umělcovu tvorbu v katalogu pražské výstavy.
Felixova kurátorská ruka však Arakiho erotiku a sex maximálně estetizovala, což si lze ověřit třeba už jen pohledem na internet (třeba stránky www.arakinobuyoshi.com nebo www.artnet.com/artist/1592/nobuyoshi-araki.html), zejména však bližším seznámením s dílem. Kolekce v Langhansu je uhlazená sestava pro "spořádanou" galerii: ten typ záběrů, jenž založil Arakiho pověst kontroverzního umělce, je pouze slovně zmíněn.
Ze sestavy Tokyo Flowers si není možné učinit představu, že – jak upozornil roku 1998 filozof Karel Thein u příležitosti výstavy Odveta Veroniky, na níž byl Araki zastoupen – "Nan Goldinová i Nobuyoshi Araki zcela nezáměrně dokládají postupující záměnu obrazů výstřednosti za skutečný zájem o život na okraji společnosti".
Natož aby umožnila ověřit si pokračování Theinovy myšlenky: "Slabé místo Goldinové i Arakiho spočívá v neschopnosti eliminovat druhou časovou fázi prodlužovaného překvapení, kterou je nuda. Působení jejich snímků je opakem strategie Andyho Warhola, jehož fotografie od nudy vyšly a více než třicet let se jí postupně vzdalují."
Doplňme, že Američanka Nan Goldinová (v pražské Galerii Rudolfinum vystavovala na přelomu let 1998/99) s Arakim spolupracovala na knize Tokyo Love a natočila s ním rozhovor Naked Town.
Kolekce Tokyo Flowers se zkrátka vyhýbá Arakiho extremismu. Předkládá barevné fotografie nádherných žen oblečených i svlečených, zdánlivě nestrojeně stojících či sedících i rafinovaně spoutaných lany metodou kinbaku (zauzlování).
Servíruje černobílé snímky z cyklu Erotos: naturalistické detaily tělesných orgánů a jejich vzájemných dotyků či styků, snímané se značnou obrazovou vynalézavostí, přičemž naturalismus přechází do abstraktně neurčité tělesnosti.
Podává morbidní zátiší vadnoucích květin zdobených "mumiemi" ještěrek. Připomíná i autorovu "prehistorii": expresivní černobílé fotografie dětí z tokijských ulic exponované počátkem 60. let připomínají dynamické momentky dětí od Dagmar Hochové.
Arakiho nepočetné snímky nebe, proměnných tvarů a nálad mraků jsou nejméně originální součástí výstavy. A ve zcela nepřípustné zkratce je připomenut fotografický zápisník: Tokijčan, maniak cvakání spouště, míří objektiv na cokoliv, co jej jakkoliv zaujme.
Takové záznamy však lze smysluplně prezentovat pouze při zachování jejich kontinuity, nikoliv dělat ze tří vytržených jednotlivostí výstavní exponáty.
Nikde u Langhanse neucítíme krev, která se na Arakiho záběrech nejednou vyskytuje.
Nikde také žádná explicitní sexuální vyzývavost, nezřízené nabízení se modelek, jemuž se fotograf nevyhýbá. Nikde tu nedoléhá sociální realita, společenský rozměr umělcova díla, znepokojující například v knize o sexuálním průmyslu a polosvětě v japonské metropoli 80. let Tokyo Lucky Hole.
U Langhanse jsme drážděni jednotlivostmi, avšak v mezích naší vypěstované "pokrokovosti" a tolerance. Musíme však mít na paměti časové a civilizační souvislosti: jestliže by snad u někoho vznikl dojem, že výtky vůči pražské výstavě chtějí sdělit, že Tokyo Flowers je kolekcí pro měšťáky, pak budiž.
Ovšem dnešní měšťák se odvrátí daleko později a s větší blahosklonností než před padesáti či osmdesáti lety. A jen si zkuste vystavit Tokyo Flowers v některých islámských zemích či v Severní Koreji!
