Donedávna jste s hrstkou umělců putoval od města k městu bez pevného angažmá. Nyní sedíte v křesle ředitele významné evropské scény. Nesvazuje vás ta spousta administrativy?
Však také nechci tenhle post vykonávat dlouho. Na administrativu mám lidi, ale i tak s ní mám mnohem víc co do činění, než jsem původně myslel. Chtěl jsem však vyhovět přátelům z divadelních kruhů a také mne lákala představa, že budu se všemi svými kolegy, takříkajíc s celou svou rodinou, nějaký čas na jednom místě. Dosud jsme se toulali.
Jste obdivován pro schopnost navodit napětí za pomoci pomalého jevištního tempa. Někdy je ovšem tempo dáno předem. Jak se s tím vyrovnáváte?
Je pravda, že ve vlastních hrách a do určité míry i v činoherních kusech mohu nacházet vlastní rytmus, vytvářet vlastní scénickou hudbu, zkrátka mám volnost. V opeře je naopak určující hudba. Ale práce v opeře je vzrušující právě tím neustálým balancováním mezi svobodou a mezi nutností podřídit se hudbě.
Co překvapí činoherního režiséra, když přijde do opery?
V činohře mohu až do premiéry neustále něco vylepšovat, v opeře začnou v určité chvíli orchestrální zkoušky a deset dní před premiérou je pro režiséra konec. Mohu ještě korigovat, ale už ne tvořit. Na této zvláštnosti ztroskotali mnozí činoherní, ale i filmoví režiséři. Ovšem pro mě je to přizpůsobování se ohromně napínavé.
Činoherec vám také nikdy nenamítne, že to či ono neuhraje, protože musí zpívat...
Inscenoval jsem už mnoho oper, vesměs s dirigentem Sylvainem Cambrelingem. Také jeho zásluhou byli vždy vybráni zpěváci, kterým jsem mohl zcela důvěřovat: když řekli, že tohle nezahrají, měli pravdu. A naopak: pokud jsem jim řekl, prosím, zahrajte to či ono, a oni to mohli zahrát, udělali to. S jinými bych nebyl ochoten pracovat - ani za velké peníze!
Vaše letošní salcburská inscenace Figarovy svatby, odehrávající se na úřadě, vyvolala v hledišti hlasité výkřiky nesouhlasu. Je operní publikum stále konzervativnější než činoherní diváci?
V principu ano, ale záleží na tom, kde. Salcburské publikum je extrémně konzervativní - jak v opeře, tak v činohře. Ale jsou města jako Basilej nebo Stuttgart, která mají v obou žánrech velmi vstřícné obecenstvo. U nás v Curychu je publikum také do jisté míry konzervativní a občas mívá problémy. Ale člověk se musí znova a znova pokoušet strhnout diváky na svou stranu, nadchnout je pro nové věci. Divadlo totiž postupuje kupředu velmi rychle: po deseti letech už je všechno staré. A protesty? Ty musí být, bez nich to v divadle nejde.
Jak jste vlastně přišel na nápad umístit Mozarta na městský úřad mezi věšáky, polohovací křeslo, řečnický pult a ještě přidat postavu, která doprovází recitativy na elektrické klávesy místo cembala?
Figarova svatba pojednává přece o svatbě. V tomhle kuse se lidé nechtějí ani tak milovat jako ženit a vdávat, a to hezky švihem! A tak jsme vymysleli jakýsi svatební institut. S elektrickou klaviaturou přišel dirigent Cambreling. Operní diváci totiž nejčastěji spí při recitativech. Tak jsme se je rozhodli probudit.
Vaše Káťa Kabanová se zase odehrávala v oprýskaném paneláku, místo lyrické scenérie byl na jevišti zrezivělý vodotrysk a nástěnný kalendář. Příroda pro vás není podstatná?
Naopak! Miluji přírodu - až příliš na to, abych na jevišti vytvářel její kašírovanou pseudopodobu. V Janáčkově hudbě je spousta přírodních obrazů, ale vlastní téma opery vytváří k té nádheře kontrast: odehrává se v uzavřené, omezující společnosti, kde každý sleduje každého a z níž je nemožné uniknout.
Však také nechci tenhle post vykonávat dlouho. Na administrativu mám lidi, ale i tak s ní mám mnohem víc co do činění, než jsem původně myslel. Chtěl jsem však vyhovět přátelům z divadelních kruhů a také mne lákala představa, že budu se všemi svými kolegy, takříkajíc s celou svou rodinou, nějaký čas na jednom místě. Dosud jsme se toulali.
|
Recenzi na Večer tříkrálový, s nímž přijel Marthalerův curyšský Schauspielhaus do Prahy, čtěte ZDE. |
Je pravda, že ve vlastních hrách a do určité míry i v činoherních kusech mohu nacházet vlastní rytmus, vytvářet vlastní scénickou hudbu, zkrátka mám volnost. V opeře je naopak určující hudba. Ale práce v opeře je vzrušující právě tím neustálým balancováním mezi svobodou a mezi nutností podřídit se hudbě.
Co překvapí činoherního režiséra, když přijde do opery?
V činohře mohu až do premiéry neustále něco vylepšovat, v opeře začnou v určité chvíli orchestrální zkoušky a deset dní před premiérou je pro režiséra konec. Mohu ještě korigovat, ale už ne tvořit. Na této zvláštnosti ztroskotali mnozí činoherní, ale i filmoví režiséři. Ovšem pro mě je to přizpůsobování se ohromně napínavé.
Činoherec vám také nikdy nenamítne, že to či ono neuhraje, protože musí zpívat...
Inscenoval jsem už mnoho oper, vesměs s dirigentem Sylvainem Cambrelingem. Také jeho zásluhou byli vždy vybráni zpěváci, kterým jsem mohl zcela důvěřovat: když řekli, že tohle nezahrají, měli pravdu. A naopak: pokud jsem jim řekl, prosím, zahrajte to či ono, a oni to mohli zahrát, udělali to. S jinými bych nebyl ochoten pracovat - ani za velké peníze!
Vaše letošní salcburská inscenace Figarovy svatby, odehrávající se na úřadě, vyvolala v hledišti hlasité výkřiky nesouhlasu. Je operní publikum stále konzervativnější než činoherní diváci?
V principu ano, ale záleží na tom, kde. Salcburské publikum je extrémně konzervativní - jak v opeře, tak v činohře. Ale jsou města jako Basilej nebo Stuttgart, která mají v obou žánrech velmi vstřícné obecenstvo. U nás v Curychu je publikum také do jisté míry konzervativní a občas mívá problémy. Ale člověk se musí znova a znova pokoušet strhnout diváky na svou stranu, nadchnout je pro nové věci. Divadlo totiž postupuje kupředu velmi rychle: po deseti letech už je všechno staré. A protesty? Ty musí být, bez nich to v divadle nejde.
Jak jste vlastně přišel na nápad umístit Mozarta na městský úřad mezi věšáky, polohovací křeslo, řečnický pult a ještě přidat postavu, která doprovází recitativy na elektrické klávesy místo cembala?
Figarova svatba pojednává přece o svatbě. V tomhle kuse se lidé nechtějí ani tak milovat jako ženit a vdávat, a to hezky švihem! A tak jsme vymysleli jakýsi svatební institut. S elektrickou klaviaturou přišel dirigent Cambreling. Operní diváci totiž nejčastěji spí při recitativech. Tak jsme se je rozhodli probudit.
Vaše Káťa Kabanová se zase odehrávala v oprýskaném paneláku, místo lyrické scenérie byl na jevišti zrezivělý vodotrysk a nástěnný kalendář. Příroda pro vás není podstatná?
Naopak! Miluji přírodu - až příliš na to, abych na jevišti vytvářel její kašírovanou pseudopodobu. V Janáčkově hudbě je spousta přírodních obrazů, ale vlastní téma opery vytváří k té nádheře kontrast: odehrává se v uzavřené, omezující společnosti, kde každý sleduje každého a z níž je nemožné uniknout.
|
Christoph Marthaler |
| Režisér Christoph Marthaler se narodil roku 1951. Studoval hru na několik hudebních nástrojů, komponoval scénickou hudbu. Odmítl nabídku několika světových cirkusů, aby u nich nastoupil jako klaun. Dodnes o sobě tvrdí, že klaunem tak trochu zůstal. Jeho první samostatné divadelní projekty spadají do počátku osmdesátých let a jsou spojeny s Curychem a Basilejí. O něco později začal režírovat i operu. Hudba hraje významnou úlohu i ve všech jeho činoherních inscenacích. |
 Schauspielhaus Curych přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru Cokoli chcete. |
 Schauspielhaus Curych přivezl na Pražský divadelní festival německého jazyka hru Cokoli chcete. |
 Režisér Christoph Marthaler při projevu před pražským představením Shakespearova Večeru tříkrálového. |
