Odpovědi Michala Prokopa najdete zdeMichal Prokop byl hostem on-line rozhovoru se čtenáři iDNES.cz. |
Otázky na Michala Prokopa se samozřejmě zdaleka netýkaly jen nového alba. Protagonista není jen zpěvákem, je také bývalým politikem a už řadu let vede v České televizi vlastní talk show. Na všechny oblasti jeho činnosti přišla v průběhu on-line rozhovoru řeč.
Neuspěchané album s čistým puncem
Se stabilní jistotou, kterou zůstává hlas Michala Prokopa, je nutno počítat. Vždyť soubor jeho písní na novém albu Sto roků na cestě pokračuje ve vokální sebedůvěře, které se jeden z nejlepších českých zpěváků těší.
Jeho styl leží již tradičně v průmětech rocku, soulu či blues. Prokopův vokál se bez problémů barví podle toho, co žádá píseň. Když s vervou, danou i dynamickým přitakáváním dechů Jiřího Šímy či Romana Bobicka Kubáta, zpívá "po téhle cestě jsem už nejspíš dávno šel" (Zatmění), nepřímo připomíná sepětí s tradičními styly. A spojení s energií či s tlakem, který umí jeho přesně posazený hlas vyvolat.
Dechy, zpěvy, kytary
Může se spolehnout na doprovod kapely Framus Five, daný i pevně hranými melodicko-rytmickými figurami (Někdy a někde), podpořenými Hammondovými klávesami. Děje se tak i v intimnějších, tišších tématech, jako je Silueta s výtečným textem Pavla Šruta. Závěr kořeněný keltským folklorním motivem houslisty Jana Hrubého patří k nejlepším momentům alba.
Prokop umí také vyprávět, aniž příliš zdůrazňuje příběh, jeho hlas je prorostlý časem i nadhledem v baladě Kartáček na zuby, brázděné jako ve spoustě jiných kytarami. Vlastně každá z dvanácti písní na albu má důraz položený na různých muzikantských polohách, třeba tvrději rockový Obyčejnej chlápek nebo salsovou exotikou líznutá Kuplířka Lukrécie. V písni Šeherezáda lze vychutnat také dechy, kytary i pomocné dámské sbory Léni Yellow a Báry Vaculíkové.
V tomto muzikantském rozsazení, které dává posluchači možnost hledat různé nuance či jemnosti v jednotlivých písních, se stopáž skladeb často přehoupne přes pět minut (Sto roků samoty, Útěky). Není to vůbec na škodu. Ostatně k partě, která desku točila, lze připočítat třeba klávesistu a skladatele Petra Skoumala v písni Stodolní, spjatého i s Prokopovou nejslavnější deskou Kolej Yesterday (1984).
Za písničku, která dala vzniknout nápaditému obalu i bookletu s fotkami různých bot, lze považovat Sto roků samoty s textem Pavla Šruta, ve které se zpívá "sto roků na cestě, sto roků na túře, sto roků on the road". Rockové blues, protažené kytarami Luboše Andršta, napovídá aspoň obrazně o dlouhé cestě, již za sebou všichni muzikanti a Prokop mají. O tom, jak výtečně ji dokázali zúročit, leccos napoví i tahle deska s příznačným obalem od Karla Halouna a Luďka Kubíka.
Michal Prokop nevydává alba každý rok, konkrétně po šesti letech od předchozího Poprvé naposledy. I to, že vzniklo z přirozené potřeby dělat muziku a písně, dává albu Sto roků na cestě přirozený, neuspěchaný, čistý punc.
Hodnocení MF DNES: 75 %
