Chladný měsíc - 27. 7. v Klubu kultury, 14.30 hodin
Chladný měsíc (Lune froide), Francie 1991, 90´
Scénář: Patrick Bouchitey, Jacky Berroyer / Režie: PATRICK BOUCHITEY / Kamera: Jean–Jacques Bouhnan / Hudba: Didier Lockwood; písně a skladby Jimiho Hendrixe, Procol Harum, The Kinks / Hrají: Jean-Francois Stévenin, Patrick Bouchitey, Jean-Pierre Bisson, Laura Favaliová.
Autorský snímek herce, scénáristy a režiséra Patricka Bouchiteye Chladný měsíc, vychází z povídek amerického kultovního spisovatele Charlese Bukowského. Bouchitey pod stejným názvem natočil v roce 1989 stejnojmenný krátký film, oceněný Césarem, jímž zaujal Luca Bessona. S jeho pomocí se mu o dva roky později podařilo realizovat dlouhometrážní snímek. Doplnil děj Bukowského povídky Kopulující mořská panna z Venice, Kalifornie, jenž tvoří osu vyprávění krátkého filmu a je vlastně závěrem dlouhého filmu, o další motivy eskapád dvou zvláštních přátel, čtyřicátníků, pohybujících se na okraji společnosti.
Dédé a Simon jsou ztracené existence z vlastní vůle. Proplouvají životem v opojení ze zdánlivé svobody, jež jim umožňuje vnímat realitu značně odlišně od ostatních. Tráví dny putováním a popíjením, tu a tam si seženou nějakou ženskou. Dédé zbožňuje muziku Jimiho Hendrixe, mluví o vlastní kapele, ale zmůže se jen na snění o vytoužené drahé kytaře. Je duší všech rošťáren, jež spolu vyvádějí. Simon se zdá být starší a rozvážnější. Jediné pouto, které uznávají, je jejich přátelství. Spojuje je však také zážitek z minulosti. Ukradli mrtvolu, a když zjistili, že je to krásná nahá dívka, oba s ní kopulovali. Simona tento zážitek poznamenal: zamiloval se do mrtvé.
Smrt v Benátkách - 27. 7. v Klubu kultury, 16.30 hodin
Smrt v Benátkách (La morte a Venezia), Itálie 1971, 127'
Námět: Thomas Mann / Scénář: Nicola Balducco, Luchino Visconti / Režie: LUCHINO VISCONTI / Kamera: Pasquale de Santis / Hudba: Gustav Mahler / Hrají: Dirk Bogarde, Silvana Manganoová, Björn Andresen, Mark Burns, Romolo Valli, Nora Ricciová, Marisa Berensenová.
Hudební skladatel Gustav von Aschenbach, zotavující se po srdečním záchvatu v Benátkách, se již nikdy zdraví ani uspokojení nedočká, stihne se jen platonicky zamilovat do andělsky půvabného polského chlapce Tazia (s nímž nikdy nepromluví, ani se jej nedotkne). Ale více než o znenadání probuzenou erotickou vášeň, i když je ta je přítomna též, jde o uchvácení krásou, která si člověka podmaní a ovládne - ostatně v retrospektivách podloženou bouřlivou diskusí Gustava s přítelem o kráse (zda krásu lze umělecky stvořit či zda ji jen můžeme našimi smysly vnímat, skladatel odmítá přijmout názor, že morálka nemá s tvorbou nic společného). Vizuální ztvárnění filmu, zasazeného do období odeznívající secese, koresponduje s emotivním laděním filmu, do ještě starosvětského hotelu ještě nepronikly znepokojivé zprávy, k nimž se dostane hrdina vyprávění - hrozí epidemie cholery. Vzhled desinfikovaného města, v jehož sirých, nehostinných uličkách se povalují haldy odpadků tak dotváří apokalyptické zarámování melancholického příběhu, který jen předznamenává konečný zánik starého světa a jeho jistot.
Nemorální příběhy - 29. 7. v Klubu kultury, 8.30 hodin
Nemorální příběhy (Contes immoraux), Fra 1974, 105'
Námět: André Pierre de Mandiargues / Scénář: André Pierre de Mandiargues, Walerian Borowczyk / Režie: WALERIAN BOROWCZYK / Kamera: Bernard Daillencourt, Guy Durban, Michel Zolat, Noel Very / Hudba: Maurice Leroux / Hrají: Fabrice Luchini, Lise Danversová, Charlotte Alexandraová, Paloma Picassoová, Pascale Christophe.
Další polský emigrant se ve své francouzské tvorbě zaměřil na líčení všelikých sexuálních výstředností a abnormalit, například v Bestii vypráví o zásnubách monstrózního šlechtického synka. Nemorální příběhy obsahují čtyři povídky, rozklenuté od 15. století po dnešek. Vyprávějí jak spíše úsměvné příběhy, třeba o sexuálním zasvěcování, tak děsivé historky z dávnější minulosti, například o krvežíznivé hraběnce Bathoryové, jenž se údajně koupala v krvi zavražděných panen, či incestních poměrech Lucrezie Borgiové. Odborník přes sex Vladimír Hendrich doplňuje, že každý z těchto hutných a vizuálně skvěle stylizovaných příběhů se vyznačuje vtipnou pointou, že režisér osvědčuje neobyčejný cit pro estetiku barev i optickou krásu, libuje si v zrcadlech, kalendářích, oválných ňadrech, pupcích, perlách, květinách, vlasech.
Poslední tango v Paříži - 29. 7. v Klubu kultury, 10.30 hodin
Námět: Bernardo Bertolucci / Scénář: Bernardo Bertolucci, F. Arcalli; dodatečné dialogy Agnés Vardová / Režie: BERNARDO BERTOLUCCI / Kamera: Vittorio Storaro / Hudba: Gato Barbieri / Hrají: Marlon Brando, Maria Schneiderová, Jean-Pierre Léaud, Darling Legitimusová, Catherine Solaová, Marie-Helene Breillatová, Laura Bettiová, Massimo Girroti.
Tento film ve své době vyvolal mravnostní skandál, mnohé státy jej zakázaly uvádět kvůli údajné pornografičnosti. Vypráví o vášnivém, svou živočišností zničujícím milostném poměru mezi postarším Američanem Paulem a mladičkou dívkou. Režisérovi však nejde o vylíčení jedné banální erotické zápletky, ve svém příběhu sleduje citovou otupělost, vybíjející se v mechanickém sexu. A také pojednává o tom, jak pozdní prohlédnutí už nespraví, co bylo jednou zničeno. Bertolucci do vyprávění začlenil sexuálně exponované motivy, Paul se vyžívá spíše v praktikách, které hraničí s ponižováním až násilnictvím, ale rozhodně se nejedná o samoúčelné šokování. Skrze veškerou Paulovu aktivitu (včetně sexuální), která upřednostňuje nezávaznost na úkor citově zodpovědného postoje, poznáváme bezútěšnou duchovní prázdnotu lidí, kterým se zhroutily ideály, kteří přišli o rodinné zázemí. Režisér své vyprávění zasadil do soudobé Paříže, její ulice, dráha nadzemky i oprýskané fasády vytvářejí sugestivní prostředí, v němž se oba hrdinové jeden druhému nezadržitelně vzdalují. Film byl dvakrát nominován na Oscara, získal několik ocenění od amerických i evropských kritiků, v Itálii obdržel režisér cenu za nejlepší režii roku.
Já, truchlivý bůh - 29. 7. v Klubu kultury, 16.15 hodin
Já, truchlivý bůh, ČSSR 1969, 82'
Námět: Milan Kundera / Scénář: Milan Kundera, Antonín Kachlík / Režie: ANTONÍN KACHLÍK / Kamera: Jan Němeček / Hudba: Vladimír Sommer / Hrají: Miloš Kopecký, Pavel Landovský, Hana Lelitová, Jiřina Jirásková, Ivana Mixová, Květa Houdlová, Pavla Maršálková.
Hrdinou příběhu je mírně vilný faun, marnící svůj život přelétavými známostmi a panickým strachem z opravdového citu, který by jej - nedej Bože - mohl zavléci k manželství. Film je pojednán jako retrospektivní líčení zklamaného protagonisty, jenž marně sváděl dívku, bezhlavě i naivně zamilovanou jen do uměleckých veličin. Pomstychtivě jí naaranžoval setkání s dobrosrdečným, v jednání se ženami nezkušeným, navíc pitvorně žvatlajícím řeckým emigrantem. Jenže samolibý milovník, jenž si zprvu připadá jak deus ex machina, zasahující libovolně do lidských osudů, jen konsternovaně přihlíží, protože události se počnou vyvíjet jinak, než si naplánoval. Režisér si pohrává s dramaticky zcizujícím způsobem podání: nechává protagonistu libovolně vstupovat do vyprávění, aby je komentoval. Jeho vystoupení, prokládaná bonmoty a průpovídkami, jsou však neúměrně zatížena literárním jazykem. Ostatně natažení vyprávěného příběhu do délky celovečerního filmu také nepřispělo k potřebné vyváženosti. Režisér Antonín kachlík přijde s diváky o svém snímku diskutovat.
Jsem zvědavá - žlutě - 29. 7. v Klubu kultury, 23.55 hodin
Film Vilgota Sjömana bude uveden v původním švédském znění s anglickými titulky. Snímek byl natočen v roce 1967.
Tiché dny Clihy - 30. 7. v Klubu kultury, 8.30 hodin
Tiché dny v Clichy (Stille dage i Clichy), Dánsko 1969, 95'
Námět: Henry Miller / Scénář a režie: JENS JÖRGEN THORSEN / Kamera: Jesper Hom / Hudba: Country Joe MacDonald, Ben Webster / Hrají: Paul Valjean, Wayne Rodda, Elsbeth Reingardová, Ulla Lemwigh-Müllerová, Avi Sagild.
Když byl tento film uváděn před patnácti lety na Zimní filmové škole, tehdejší tlumočník Petr Pujman, podobně všestranný a nenapodobitelný jako dnes Dana Hábová, zahájil překládání filmu rozmarně dovádivým hlasem, kterým sděloval: "Začalo jaro. Ve vzduchu byla cítit píča." A pak jako by se zarazil nad tím, co vlastně říká, hned upozornil: "Ale to já si neříkám za sebe, to tam opravdu je." Dánští tvůrci Millerovu předlohu poněkud upravili - především příběh zasadili do své přítomnosti, jakoby kdyby chtěli sdělit, že se vlastně může odehrávat kdykoli. Zdůraznili poněkud nihilistické postoje svých vrstevníků - pokud nesouloží, mají hlad a shánějí jídlo. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že film o ničem jiném nepojednává. Na rozdíl od pozdějšího Chabrolova zpracování, které se vyžívalo v úhledném oživování 30. let, si všimneme zdrsnělého, dokumentaristicky laděného přístupu (zvláště ve snímání nočních pařížských scenerií). Režisér dokonce využívá prvků brechtovského zcizování - vkládá mezititulky komentující rozpoložení či přání postav, písně glosují probíhající události, dokonce se mihne i montáž statických fotografií. Bohužel ironizující náhled se nepodařilo udržet až do konce, postupně sílí monotónnost vyprávění, které spoléhá jen na pasivní opakování sexuálních scén završených skupinovým souložením.
Pianistka - 30. 7. v Klubu kultury, 23.45 hodin
Pianistka (La pianiste), Fra 2001, 90'
Námět: Elfriede Jelineková / Scénář: Elfriede Jelineková, Michael Haneke / Režie: MICHAEL HANEKE / Kamera: Christian Berger / Hrají: Isabelle Huppertová, Benoit Magimel, Annie Girardotová, Anna Sigalevitchová, Susanne Lotharová.
Haneke, proslavený důsledným zkoumáním temných stránek v lidském nitru, se tentokrát zaměřil na bizarní sexuální vztah stárnoucí učitelky na konzervatoři ke svému žáku. Zatímco přes den se matkou sužovaná žena věnuje vážné hudbě, po večerech se vzrušuje v peep-show, navíc se oddávajíc masochistickým rozkoším. Jedna z našich recenzentek však na adresu režiséra uštěpačně dodává, že s některými problémy je lépe jít k doktorovi než za producentem. Při letošním uvedení v Cannes však film získal nečekaný ohlas: kromě Velké ceny poroty si ocenění odnášeli i oba hlavní představitelé.
Ti, kteří mě mají rádi, pojedou vlakem - 31. 7. v Klubu kultury, 8.30 hodin
Ti, kteří mě mají rádi, pojedou vlakem (Ceux qui m'aiment prendront le train), Fra 1998, 122'
Námět: Dani le Thompsonová / Scénář: Dani le Thompsonová, Patrice Chéreau, Pierre Trividic / Režie: PATRICE CHÉREAU / Kamera: Eric Gautier / Hudba: různí interpreti / Hrají: Pascal Gregory, Valéria Bruni-Tedeschiová, Jean-Louis Trintignant, Bruno Todeschini, Sylvain Jacques, Vincent Perez.
Vcelku prestižní film soudobé francouzské kinematografie jen odhaluje ošidnost módně roztěkaných, téměř bezsyžetových příběhů, jejichž umělecká ambicióznost ve skutečnosti podléhá sebeklamu o vlastní dokonalosti. Podivný název pochází z výroku nepřítomného protagonisty, uznávaného bisexuálního malíře, jenž si přál být pochován až ve vzdáleném Limoges a na námitku svých blízkých odvětil právě onu větu, tvořící titul: Kdo mě má rád, pojede vlakem. Film se člení do tří dějství, vystavěných podobně jak na jevišti: první se odehrává ve vlaku, druhé na obrovitém hřbitově, kde se bez přítomnosti kněze koná pohřeb (dovíme se, že je to největší hřbitov v Evropě, na němž je pochováno více lidí, než kolik jich v současném Limoges žije) a třetí v domě, kde zesnulý žil. Posledního rozloučení se účastní široká škála "pozůstalých" - jeho příbuzní, milenky, přátelé i známí, mezi nimiž permanentně propukají rozmíšky a hádky, setkávají se lidé, kteří se celé roky neviděli, a vyjasňují si vzájemné vztahy, setkávají se dávní přátelé i otec se synem, je akcentován i homosexuální poměr. Vyplouvají najevo dávné averze i zištná očekávání. Z načrtávané mozaiky, z níž jakoby náhodně vyplouvají na povrch různé detaily, aby vzápětí byly nahrazeny jinými, vyvstává zlomyslnost zesnulého: liboval si v tom, že mohl své bližní, které nyní shromáždil na svém pohřbu, rozeštvávat, a jeho dílo vskutku zapustilo hluboké kořeny.
Mlčení - 31. 7. v Klubu kultury, 21.45 hodin
Mlčení (Tystanden), Švéd 1963, 94'
Scénář a režie: INGMAR BERGMAN / Kamera: Sven Nykvist / Hrají: Ingrid Thulinová, Gunnel Lindblomová, Birger Malmsten, Hakan Jahnberg, Jörgen Lindström.
Proslulé Bergmanovo si svou pověst získalo ani ne tak trýznivým zpodobněním lidského osamění, ale ve své době nevídanými erotickými výjevy. Hrdinkami jsou navzájem se odcizující ženy, kdysi možná lesbické přítelkyně, ubytované v honosném, současně však omšelém hotelu v jakési zemi, jejímuž jazyku nerozumějí, kde si však připadají stále stísněnější, neschopny pochopit, co kolem nich vlastně děje - slavnou je epizoda s projíždějícími tanky pod okny. Sexuální náruživost zde vyvěrá jako niterná potřeba osvobodit se ze zakletí samotou, ale také se stává nástrojem ubližování. Tělesné vybití nemá nic společného s city, je prázdné a mechanické, i nadále zůstává nepříjemná pachuť ničím nenaplněné prázdnoty.
Zločinní milenci - 31. 7. v Klubu kultury, 23.55 hodin
Zločinní milenci (Les amants criminels), Fra 1999, 90'
Scénář a režie: FRANCOIS OZON / Kamera: Pierre Stoeber/ Hudba: Philippe Rombi / Hrají: Natacha Régnierová, Jérémie Rénier, Miki Manojlovič.
Prý tento film kombinuje zprávu z černé kroniky s pohádkou o perníkové chaloupce. Líčí, jak šestnáctiletá dívka vyprovokovala řečmi o svém znásilnění hrůzný čin svého spolužáka - zavraždí svého arabského vrstevníka. Společně pak utečou před dopadem spravedlnosti a v podivné lesní chatrči narazí na Obra, proti jehož kanibalským a navíc homosexuálním choutkám byla i pohádková čarodějnice ctnostnou osobou. Ale mladíkovi vlastně prokáže laskavost: zbaví jej přílišného ostychu a zábran, takže se ještě před koncem vyprávění hoch stihne pomilovat se svou půvabnou společnicí - za asistence lesních zvířátek a zurčení vodopádu. Vyprávění se vyznačuje bezmála instruktážními prvky - hned dvojmo ukazuje ubodání, líčí smývání krve z rukou, podlahy i stěn. A také nabízí kulinářské hody: třeba guláš připravený z lidského lýtka. Zločinní milenci jsou svérázným dílkem, protože i tak otrlá harcovnice po filmových festivalech, jakou je programová ředitelka toho karlovarského Eva Zaoralová, napsala, že budí jen pocit fyzické nevolnosti, neboť přes barvotiskovost provedení postrádá tento morytát naivistický půvab kramářských písní.
Noci šelem - 1. 8. v Klubu kultury, 8.30 hodin
Noci šelem (Les nuits fauves), Fra 1992, 126'
Námět, scénář a režie: CYRIL COLLARD / Kamera: Manuel Teran / Hudba: různí interpreti / Hrají: Cyril Collard, Romane Bohringerová, Carlos Lopez, Corine Blueová, René-Marc Bini, Maria Schneiderová.
Když tento film získal několik nejcennějších Césarů, byl jeho tvůrce již po smrti. Podlehl zákeřnému AIDS dřív, než mohl sledovat další osudy své do značné míry autobiografické prvotiny, varující před nezodpovědným životem, nezodpovědným (bi)sexem. Collard se představil jako mimořádně talentovaný tvůrce - příběh nejprve zpracoval jako knižní podoby, pak prosadil natočení filmu, jehož režie i hlavní role se sám ujal. Velkou předností snímku je upřímnost, až dokumentární otevřenost, pramenící z poznání člověka, jenž vypráví o záležitostech, které zná z vlastní zkušenosti, nemusí pro ně hledat žádné ozvláštnění. Předkládá příběh mladého umělce, v jehož posteli se střídají chlapci i dívky, který se cítí být opojen nabytou sexuální svobodou a který zpytuje svědomí, až když je příliš pozdě. Protože bezuzdné sexuální vybití náhle začíná svazovat hrozba smrtelné choroby; a nejen ji, ale především jejího šíření. Právě zde dosahuje film nejpřesvědčivější výpovědi, stejně jako v sexuálních výjevech, které vždy provázejí další významy - odhaluje se potřeba lásky a pochopení, potřeba solidarity, kterou je tak snadné rozbít. Collard načrtává velice přesvědčivě společenské klima ve společnosti počátkem 90. let, včetně rasových problémů.
Kapky deště na rozpálených kamenech - 1. 8. v Klubu kultury, 14.30 hodin
Kapky deště na rozpálených kamenech (Gouttes d'eau sur pierres brulantes), Fra 1999, 85'
Námět: Rainer Werner Fassbinder / Scénář a režie: FRANÇOIS OZON / Kamera: Jeanne Lapoirieová / Hudba: různí interpreti / Hrají: Bernard Giraudeau, Malik Zidi, Ludivine Sagnierová, Anna Thomsonová.
Režisér vycházel z divadelní hry, kterou Fassbider napsal ve svých devatenácti letech a která nikdy nebyla inscenována. Vypráví o postarším obchodníkovi a jeho o mnoho mladším milenci, jejichž vztah prochází řadou proměn. Nejprve se zdá být uspokojivý a oběma přinášející potěšení, ale postupně jej narušuje zápasení, kdo se komu bude podřizovat, kdo se smíří s podřízenou úlohou. A soužití se úplně začne hroutit, když se mezi nimi objeví žena, i když je to bývalá přítelkyně. Půdorys příběhu je dosti tezovitý a filmový přepis se tento rys nijak nesnaží změkčovat. Oceňovány jsou oba herecké výkony i smysl pro téměř dokumentární zachycení citové ambivalence.
Malena - 1. 8. v Klubu kultury, 21.45 hodin
Malena (Malena), USA-It 2001, 90´
Scénář a režie: GIUSEPPE TORNATORE / Kamera: Daniele Massaccesi / Hudba: Ennio Morricone / Hrají: Monica Belluci, Giuseppe Sulfaro.
Příběh o nezávislosti, intrikách, odvaze a přítomnosti opravdové lásky. V roce 1941 bylo Renatovi 13 let, a ačkoliv probíhala druhá světová válka, v jeho ospalé vesničce se prakticky nic nedělo. Dokud se však jednoho dne neobjevilo něco, co jednou provždy změnilo jeho život… Malena, krásná mladá údajná válečná vdova, jež se stala obsesí každého muže a objektem nenávisti každé ženy. Díky ní začne Renato získávat mnoho životních zkušeností a dostane se do míst, která by si nedokázal ani představit. Film byl nominovaný na 2 Oscary – režisér filmu má už jednoho z dřívějška za snímek Bio ráj.
Někdo to rád horké - 1. 8. v Letním kině, 23.45 hodin
Někdo to rád horké (Some Like It Hot), USA 1959, 118'
Námět: R. Thoeren, M. Logan / Scénář: I. A. L. Diamond, Billy Wilder / Režie: BILLY WILDER / Kamera: Charles Lang / Hudba: Matty Malneck / Hrají: Marilyn Monroeová, Tony Curtis, Jack Lemmon, George Raft, Pat O'Brien, Joe E.Brown, Billy Gray, George E.Stone.
Převleky mužů za ženy (nebo opačně) zná již antická komedie, setkáváme se s nimi v italské renesanční novelistice, s úspěchem je zužitkovala němá groteska a filmaři se k nim oblibou vracejí podnes, ostatně taková Tootsie se již zařadila mezi legendární díla. K neméně slavným počinům v této oblasti patří komedie Někdo to rád horké, která vypráví o panickém útěku dvou smolařských muzikantů před pomstou mafiánů. Pro jistotu se navléknou do ženského oblečení a s dívčí kapelou vyrazí na turné - vyplyne z toho množství nedorozumění zvláště v milostných záležitostech, vrcholí stoickým výrokem se vším smířeného milionáře: Nikdo není dokonalý. Autoři své vyprávění vyšperkovali obdivuhodnou realizační nápaditostí, zejména dialogy jsou napsány vskutku mistrovsky. včetně dvojsmyslných narážek. Teprve v posledních desetiletích převlekové zápletky nejsou motivovány jen existenčními potížemi, ale odkazují také na sexuální poruchy identity - na transvestity a transsexuály, jak dokládá rovněž uváděný snímek Dobrodružství Priscilly, královny pouště.
Teoréma - 2. 8. v Klubu kultury, 10.45 hodin
Teoréma (Teorema), It 1968, 95'
Scénář a režie: PIER PAOLO PASOLINI / Kamera: Giuseppe Ruzzolini / Hudba: Ennio Morricone / Hrají: Silvana Manganoová, Massimo Girotti, Anne Wiazemská, Laura Bettiová, Terence Stamp, Ninetto Davoli.
Pasoliniho poněkud vysušené podobenství začíná reportáží, v níž se lidé vyjadřují k případu, kdy průmyslník odevzdal svou továrnu dělníkům. Pak následuje modelově rozehraný příběh rodiny, který ústí právě do onoho výše zmíněného rozhodnutí. Dobře situovanou rodinu (rodiče se synem a dcerou), která obývá rozměrný dům se zahradou, navštíví tajemný cizinec, jenž zcela změní veškeré dosavadní jistoty. O návštěvníkovi nevíme vůbec nic, jeho příjezd (stejně jako později jeho odjezd) je oznámen telegramem. Aniž by sám vyvíjel iniciativu, neodolatelně přitahuje - většinou sexuálně - veškeré členy rodiny včetně postarší hospodyně. Režisér se záměrně vyhýbá psychologickým motivacím, pojetí hrdinů připomíná vedení loutek. Jejich tvář ani sebezpytující promluvy nic nevyjadřují, navíc jsou občasně prokládány pohledy na pustinu, kterou provázejí slova o podlehnutí svodům a zatracení, všemi vítaném. Podání je záměrně protokolární, snad strohé a bez soucítění. Výrazná je hudební složka, která vychází z málo melodických rytmů, je znepokojivě vibrující, používá saxofonu. Okamžiky ztrácené naděje však provázejí úryvky z Mozartova Requiem. I když Teorema dnes vyznívá poněkud odtažitě a vyčpěle, příliš z ní vyčnívá zneživotňující tezovitost, zůstává doslovným veledílem ve srovnání s americkou komedií Vše o Adamovi (nyní u nás uváděnou), která zpracovává stejný námět.
Sitcom - 2. 8. v Klubu kultury, 21.45 hodin
Seriál (Sitcom), Fra 1997, 80'
Scénář a režie: FRANÇOIS OZON / Kamera: Yorick Le Saux / Hudba: Eric Neveux / Hrají: Evelyne Dandryová, Francois Mathouret, Marina de Vanová, Stéphane Rideau, Adrien dxe Van, Lucia Sanchezová.
Vyprávění začíná krvavou přestřelkou a poté se vrací na začátek všech událostí, aby přiblížilo, co se vlastně událo. Ale namísto očekávaného dramatu se před námi rozprostře vcelku banální historie jedné francouzské rodiny, která prožívá své drobné radosti i trable. Ale na úplném počátku všeho trůní přítulná bílá krysa, která zaviní všechen rozvrat a zpustnutí - především bují nejrůznější sexuální touhy, ale také sebevražedné sklony. Ozon opět rozviřuje zápletky postavené na absurditě a surrealistických záblescích, prvky grotesky prolíná morbidním zabarvením. A divák nemá nikdy jistotu, že jej režisér nemystifikuje, že jej nesvádí na falešnou stopu. I formálně je film zajímavý: Ozon začleňuje výstavbové principy nekonečných seriálů zvaných sitcomy, aby podtrhnul zdánlivou neuzavřenost rozehraných motivů, jakkoli jejich samotné pojednání je až křiklavě odlišné.
WR - Mystéria organismu - 2. 8. v Klubu kultury, 23.55 hodin
WR – Mystéria organismu (WR Misterija organizma, 1971)), YU 1971, 86'
Scénář a režie: DUŠAN MAKAVEJEV / Kamera: Pega Popović, Aleksandar Petkovič / Hudba: Bojana Marijanová, Bedřich Smetana (Vltava), Bulat Okudžava (Modlitba Francoise Villona) / Hrají: Milena Dravičová, Jagoda Koloperová, Zoran Radmilović, Ivica Vidović, Miodrag Andrić, Jackie Curtis.
Původně měl tento snímek, označovaný za anarchistický pamflet, vyprávět o svérázném americkém sexuologovi německého původu Wilhelmu Reichovi (odtud iniciály ve názvu filmu), ale příběh se postupně rozrostl na provokativní koláž, glosující nejen běžná syžetová klišé, ale především zapojující provokativní politické kontexty. Makavejev navazuje na odkaz americké sexuální revoluce 60. let, na bouřlivé diskuse o volné lásce i levicových názorech, ale současně zapojuje fiktivní, výrazově stylizovaný příběh jugoslávské fanatičky a jejího milostného vzplanutí k sovětskému krasobruslaři s případným jménem Vladimir Iljič. Makavejev spoléhá na sílu nenadálých kontrastů, s oblibou konfrontuje nečekaná spojení obrazu a zvuku (třeba odlévání pyje ze sádry provázejí tóny Smetanovy Vltavy). V Jugoslávii byl film zakázán, načež režisér emigroval.
Querelle - 3. 8. v Klubu kultury, 23.55 hodin
Querelle (Querelle), Něm-Fra 1982, 108'
Námět: Jean Genet / Scénář: Rainer Werner Fassbinder, Burkhard Driest / Režie: RAINER WERNER FASSBINDER / Kamera: Xaver Schwarzenberger / Hudba: Peer Raben / Hrají: Brad Davis, Franco Nero, Jeanne Moreauová, Günther Kaufmann, Laurent Malet, Hanno Pöschl, Burkhard Driest.
Svůj poslední snímek natočil předčasně zemřelý Fassbinder sice podle předlohy Jeana Geneta, ale soustředil se v něm na záležitosti, která vzrušovaly i jeho - na nenaplněnou lásku, na tíhu zrady, na nutkání dosáhnout citového svazku a současně jej pošlapat,na překonání citových pout i za cenu samoty. To vše se vztahuje k příběhu námořníka Querella, po němž všichni touží, ale nikdo jej nedokáže získat. Muž obchoduje s opiem i vlastním tělem, zrazuje ty, kteří mu věřily, dokonce se dopouští nejtěžších zločinů. A to vše v jménu jediné utkvělé myšlenky: věří, že se tak osvobodí, že unikne zkázonosnému mechanismu. Ale nepočítá s tím, že k takovému kroku mu bude scházet dostatek sil, že vnitřně zpustnul a zmechovatěl. Režisér se vzdal možnosti natočit v zásadě realistické vyprávění, naopak volí stylizované prostředí, stylizované vyprávění, aby pozornost na předestírané problémy nic neodvádělo. I v tomto případě lze uvažovat o modelovém dramatu.
Dobrodružství Priscilly, královny pouště - 4. 8. v Letním kině, 22.00 hodin
Dobrodružství Priscilly, královny pouště (The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert), Austrálie 1994, 102'
Scénář a režie: STEPHAN ELLIOTT / Kamera: Brian J. Breheny / Hudba: Guy Gross / Hrají: Terence Stamp, Hugo Weawing, Guy Pearce, Bill Hunter, Sarah Chadwicková, Mark Holmes, Julia Cortezová, Ken Radley.
Hrdiny svérázné road-movie jsou dva transvestité a jeden transsexuál, kteří se v oprýskaném autobuse vypravili do australského vnitrozemí, kde mají vystoupit se svou show - účinkují v křiklavých ženských kostýmech a tančí na hity ze 70. let, zejména od skupiny ABBA. Ale vyprávění se týká nejen jich: každý má své trable a vnitřní soužení. Autoři se však soustředí i na lidi, s nimiž přicházejí do kontaktu, všímají si jejích reakcí, někdy vstřícných, ale většinou odmítavých či dokonce agresivních. Zpodobnění svérázné trojice kočovných tanečníků kombinuje melodramatické ustrojení s vnějškově šokujícími vizuálními atributy, především vzhledem hrdinů, kteří se skrývají za výstřední zevnějšek - a pod ní se skrývá nicota, prozrazující, že bez nasazované masky už neumějí existovat. Pozoruhodný je výkon Terence Stampa (ve zcela odlišné poloze, než v jaké jej zachycuje Pasoliniho Teorema), jenž stárnoucímu transsexuálovi vtiskl až jistou dojemnost, s níž se snaží změnit svůj nedobrovolný mužský osud.
 Francouzská herečka Isabelle Huppertová pózuje fotografům po oficiální představení filmu La Pianiste na 54. MFF v Cannes. Nápisy na hereččiných zádech a pažích zní: Bůh může poděkovat Bachovi, protože Bach je důkazem jeho existence. |
 Francouzská herečka Isabelle Huppertová na 54. MFF v Cannes. |
 |
 Snímek z filmu Smrt v Benátkách |
 Snímek z filmu Smrt v Benátkách |
 Snímek z filmu Smrt v Benátkách |
 Snímek z filmu Smrt v Benátkách |
 Plakát k filmu Smrt v Benátkách |
 Snímek z filmu Nemorální příběhy - 1 |
 Snímek z filmu Nemorální příběhy |
 Plakát k filmu Nemorální příběhy |
 Plákat k filmu Noci šelem |
 Z filmu Noci šelem |
 Poslední tango v Paříži - Marlon Brando jako Paul |
 Poslední tango v Paříži - Brando a Schneiderová |
 Poslední tango v Paříži - Maria Schneiderová |
 Poslední tango v Paříži - Marlon Brando a Maria Schneiderová |
 Poslední tango v Paříži - Marlon Brando |
 Poslední tango v Paříži - filmový plakát |
 Snímek z Filmu Ti, kteří mě mají rádi, pojedou vlakem |
 Snímek z Filmu Ti, kteří mě mají rádi, pojedou vlakem |
 Snímek z Filmu Ti, kteří mě mají rádi, pojedou vlakem |
