Zdeněk Fibich: Vesna, symfonická báseň, op. 22
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Allegro
Adagio ma non troppo
Finale. Allegro moderato
Gustav Mahler: Žalozpěv (Das klagende Lied)
Sehr gehalten
Heftig bewegt
|
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK |
I když frekvence uvádění skladeb tomu nenasvědčuje, zůstává Zdeněk Fibich (1850 - 1900 stále klasikem české hudby. Těžiště jeho díla spočívá v pracích pro jeviště, ale i na poli symfonické hudby se šťastně uplatnil jeho neobyčejný melodický fond, vrozená muzikálnost, podepřená rozvinutým intelektem i jeho slohová orientace na romantismus, zakotvená v prožitcích z mládí. Vedle tří symfonií komponoval i několik symfonických básní, z nichž nejkrásnější je Vesna op. 13 z roku 1880. Námět byl Fibichovi obzvláště blízký, neboť jím je stará lidová tradice oslav jara a probouzející se přírody. Vyjádřil ji hudebně plastickou lyrickou myšlenkou, která se ozve v klarinetu hned na začátku a do níž v dalším průběhu pronikají i koloratury ptačího zpěvu. Lidový živel vpadne posléze do hudby v podobě jadrné polky a skladba končí zdůrazněním hlavní myšlenky oslavující příchod jara a probuzení přírody.
Koncert h moll pro violoncello op. 104 je poslední skladbou, kterou Antonín Dvořák (1841 - 1904) komponoval za svého pobytu v Americe. Je to výraz toužebného očekávání návratu domů. Citové napětí dosáhlo na konci dvouletého pobytu mistrova v Americe takové intenzity, že se muselo uvolnit v díle mimořádné emocionální síly. Vše, co tehdy Dvořák prožíval, se mu náhle začalo měnit v hudbu a z povahy inspirace vyplynula i volba sólového nástroje a formy díla. Proto také nedovolil provést Hanuši Wihanovi navrhované korektury a proto také ještě po návratu do Čech se k dílu znovu vrátil, rozšířil podstatně jeho závěr a podtrhl ideovou souvislost všech tří vět. Těmi šedesáti takty nového závěru svého nejzpěvnějšího díla dal průchod pocitu neskonalého štěstí nad shledáním s vlastí, kterou mu nemohly nahradit ani největší pocty, ani sláva ani bohatství.
Když se osmnáctiletý Gustav Mahler (1860 - 1911) pustil do kompozice Žalobné písně (Das klagende Lied), byl seznam jeho skladeb ještě chudičký - několik drobností a torzo klavírního kvartetu. Dokončil tehdy právě studium na konzervatoři, navštěvoval ve Vídni univerzitní přednášky a připravoval se na dráhu dirigenta. Probudily se v něm však i literární sklony, a tak si sám napsal text básně k zamýšlené skladbě, kterou označil jako op. 1. Vhodnou látku nalezl v pohádkách bratří Grimmů a v povídce Ludwiga Bechsteina. Je to balada o hudci, který si vyrobí flétnu z kosti mladíka, kterého zavraždil bratr, aby se mohl zmocnit jeho nevěsty. Právě na svatbě však hudec zahraje na flétnu a ta vypráví hrůzný příběh, při němž proradný bratr i nevěsta padnou mrtvi a celý dům se zhroutí.
Skladba měla původně tři části, ale v roce 1898 se skladatel ke své juvenilii vrátil, úvodní větu, nazvanou Waldmärchen, škrtl a upravil instrumentaci. Takto se dílo hrálo až do roku 1935, kdy Alfréd Rosé úvodní část znovu připojil, takže interpreti nyní mají na vybranou dvě verze. Das klagende Lied není ani oratorium, ani kantáta, i když využívá početný vokální aparát, není to ani dramatické dílo, nýbrž spíše epické vyprávění. Skladba však již překvapí tím, že v ní jsou obsaženy v podstatě všechny znaky pozdějšího Mahlerova slohu. Udivující je zejména naprostá jistota v rozvíjení hudebních myšlenek, pevná architektonika díla a vynikající instrumentace.
Colin Carr
vystoupil jako sólista s Royal Concertgebouw Orchestra v Amsterdamu, s londýnskými orchestry Philharmonia, Royal Philharmonic, BBC Symphony, dále s orchestry v Chicagu, Los Angeles, Washingtonu, Philadelphii a Montrealu. Je pravidelným hostem nejvýznamnějšího londýnského hudebního festivalu BBC Proms.
Každou sezónu vystupuje Colin Carr se svými recitály ve významných městech, v Londýně, New Yorku a Bostonu. Jako člen tria Golub-Kaplan (oba dva hosté Pražského podzimu 1991 a 1996) -Carr dvacet let intenzivně nahrával a účastnil se turné. Často vystupuje na festivalech komorní hudby po celém světě a opakovaně se objevuje jako host smyčcových kvartet Guarneri a Emerson a Společnosti pro komorní hudbu v Lincolnově centru v New Yorku. Jeho nahrávky děl Kodályho a Brittena pro sólové violoncello byly vysoce oceněny kritikou. Jeho snímek Bachových suit pro violoncello je rovněž vysoce uznáván.
Colin Carr získal mnoho prestižních mezinárodních ocenění, zahrnující první cenu v Naumburgské soutěži, pamětní cenu Gregora Pjatigorského a 2. cenu v Rostropovičově mezinárodní violoncellové soutěži. Colin Carr hraje na cello Matteo Gofriller vyrobené v Benátkách roku 1730.
Fiona Cameron
tato skotská sopranistka se zúčastnila mistrovských kurzů u Elisabeth Swarzkopfové, Sherrilla Milnese (hosta Pražského podzimu 1992) a Renaty Scottové. V roce 1988 získala 3. cenu v Pavarottiho pěvecké soutěži. Mezi její významné operní role patří Donna Anna z Dona Giovanniho, Marcelina z Lazebníka sevillského nebo hraběnka z Figarovy svatby. Zpívala v Glyndebournské opeře, i ve Skotské národní opeře v rolích Elektry, Donny Anny, Vitellie, Normy a Gerhildy ve Wagnerově Valkýře. F. Cameron je často vyhledávanou koncertní pěvkyní. Vystoupila v Handelově Mesiášovi a Brittenově Válečném rekviem s Královskou liverpoolskou filharmonií, v Haydnově Stvoření se Skotským komorním orchestrem (hostem Pražského podzimu 1995), v Brahmsově Německém rekviem se Singapurským symfonickým orchestrem a v Beethovenově 9. symfonie s Nouvel Orchestre Philharmonique v Paříži.
Cornelia Kallisch
je jednou z nemnohých umělkyní, jejichž hlas je ideální pro německý repertoár, ať už operní či koncertní. Během pouhých několika let si vybudovala svoji pověst díky svému přednesu děl Wagnerových, Straussových a Mahlerových. Jako stálý člen souboru Curyšské opery měla příležitost ztvárnit mnoho rolí rozličného repertoáru, jakými jsou Octavian ve Straussově Růžovém Kavalírovi, Ježibaba v Rusalce a Kabanicha v Kátě Kabanové. C. Kallisch nahrála roli Magdaleny v Mistrech pěvcích norimberských se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod taktovkou Wolfganga Sawallische. Po vystoupení v roli Kundry v Parsifalovi poprvé v roce 1995, ztvárnila tuto postavu v Theatre de la Monnaie v Bruselu v roce 1998. Mezi její další Wagnerovy role patří Brangäne v Tristanovi a Izoldě, se kterou zaznamenala obrovský úspěch s Pittsburskými symfoniky a Lorinem Maazelem, Juditha v Bartókově opeře Hrad knížete Modrovouse, jíž zosobnila s Orchestrem de Paris, s orchestrem Philharmonia v Londýně a také s Clevelandským symfonickým orchestrem pod vedením Christopha von Dohnanyi v květnu 1999.
V předešlých sezónách koncertovala Cornelia Kallisch s předními světovými orchestry, jakými jsou Vídeňská filharmonie, kdy pod taktovkou Heinze Holligera zpívala Mahlerovy Písně o mrtvých dětech, Mnichovská filharmonie, Newyorská filharmonie, Bamberští symfonikové, Hallé Orchestra Manchester a hostovala i na Salcburském festivalu, kde dosáhla velkého úspěchu při interpretaci hudby Ernsta Křenka a Carla Orffa.
Guy Flechter
zpíval množství rolí nejen na francouzské scéně, mezi něž patří titulní role Pruniera v Pucciniho La Rondine, Admete v Gluckově Alceste, Jacquino v Beethovenově Fideliovi, Walther von der Vogelweide ve Wagnerově Tannhauserovi, Pong v Pucciniho Turandot a Tamino v Mozartově Kouzelné flétně. G. Flechter spolupracoval s mnoha světovými dirigenty: se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem na Gluckově La Rondine v Lyonu kde vznikla nahrávka firmy Erato, s Janowskim při Králi Oidipovi na festivalu v Montpellier, s Witoldem Lutoslawskim na jeho vlastní skladbě Paroles Tisées pro francouzský rozhlas v Paříži, se Sergem Baudem na Honeggerově Janě z Arku na hranici, s Viottim na Golgotě Franka Martina v Lipsku a Berlíně a v nedávné době s Mercierem na Debussyho L'Enfant Prodigue v Théâtre des Champs-Elysées pro francouzský rozhlas.
Roberto Paternostro
Jeho kariéra dirigenta začala při studiích u Hanse Swarowského na Musikhochschule v rodné Vídni. V letech 1979-82 studoval u Györga Ligetiho a Christopha von Dohnanyho. Od roku 1978 do roku 1985 byl hudebním asistentem Herberta von Karajana.
Prvním mezinárodním vystoupením byl pro R. Paternostra galakoncert ve veronské aréně v roce 1985. Následně dirigoval představení v Teatro Liceu v Barceloně za účasti José Carrerase a Monserrat Caballé, v Opeře v Madridu, v benátském divadle La Fenice a na scénách v Janově. Debutem v Berlínské státní opeře byl operní koncert mladých hlasů s Cecilií Bartoli, Sumi Jo s doprovodem Symfonického orchestru Berlínského rozhlasu. Pro Bavorskou státní operu v Mnichově nově nastudoval operu Macbeth s Pierem Capucillim, v drážďanské Semperově opeře debutoval s Pucciniho Bohémou.
R. Paternostro dirigoval v divadle Svatého Karla v Neapoli, operní koncerty s Bavorskou státní operou v Mnichově, koncertní provedení Verdiho La Traviaty s Lucií Aliberti a Renatem Brusonem ve slavné Suntory Hall v Tokiu a Belliniho operu Náměsíčná v Theatro Liceu v Barceloně. Mezi dalšími projekty jmenujme koncerty v amsterdamské Concertgebouw a švýcarské turné s vystoupením v Tonhalle v Curychu.
V prosinci 1999 zaznamenal velký úspěch s novoročním koncertem Mnichovských filharmoniků. První spolupráce s Bamberskými symfoniky vyústila v bezprostřední pozvání na rok sezónu 2002/2003. Ve Státní opeře v Oslo R. Paternostro nově nastudoval Madame Butterfly.
