Pondělí 17. září 2001, 19:30, Dvořákova síň Rudolfina:
Franz Schubert: Předehra v italském slohu C dur, D 591
Samuel Barber: Léto v Knoxvillu roku 1915, op. 24, Adagio pro smyčce, op. 11
Přestávka
Franz Schubert: Pastýř na skále, D 965,
Symfonie č. 4 c moll „Tragická“, D 417
Adagio molto. Allegro vivace
Andante
Menuetto. Allegro vivace
Allegro
|
Pražský komorní orchestr |
Pondělí 17. září 2001, 19:30, Městské divadlo v Karlových Varech:
Enrique Granados: Andaluza, Zambra, Villanesca, Aragonesa
Isaac Albeniz: Cadiz, Cordoba, Sevilla
Přestávka
Manuel de Falla: Tance z baletu Čarodějná láska (El amor brujo)
Úvod a scéna / Introducción y escena
V jeskyni / En la cueva
Píseň o stesku lásky / Canción del amor dolido
Tanec hrůzy / Danza del terror
Magický kruh / El circulo Mágico
Píseň o zbloudilém ohni / Canción del fuego fatuo
Rituální tanec ohně / Danza ritual del fuego
Tanec z opery Krátký život (La vida breve)
Tři tance z baletu Třírohý kloubouk (El sombrero de tres picos)
Tanec corregidora / Danza del corregidor
Sousedé / Los vecinos
Mlynářův tanec / Danza del molinero
|
Kytarové kvarteto z Barcelony |
Samuel Barber (1910 - 1981) patří mezi nejznámější americké hudební skladatele a zejména v polovině 20. století byla jeho hudba nejvíce ceněna a také provozována v Evropě i v Americe. Zcela odlišně od ostatních hudebních tvůrců, kteří dosáhli umělecké zralosti v období mezi světovými válkami, se Barber vyhnul všem experimentálním vývojovým pokusům a držel se programově svého stylu založeného na expresivní, lyrické melodii, tradičních hudebních formách a tonální řeči 19. století. Teprve po roce 1940 se do jeho výrazového slovníku dostaly i modernější výrazové prostředky, zejména častější užívání prudkých disonancí, složitější rytmické struktury, tonální mnohoznačnost a dokonce i seriální kompoziční technika.
Nejznámější Barberovou skladbou je beze sporu Adagio pro smyčce op. 11 z roku 1937. Původně pomalá věta ze smyčcového kvartetu b moll, kterou autor přepracoval na samostatný koncertní kus pro komorní orchestr a v roce 1967 ještě jednou na Agnus Dei pro smíšený sbor a varhany. Premiéru Adagia řídil 5. listopadu 1938 sám Arturo Toscanini, a to s přesvědčivým úspěchem.
V komplexu Barberova uměleckého odkazu zaujímají významné místo písňové cykly, komponované s velkým porozuměním pro hlas, většinou na lyrické a nostalgické texty evropských (často keltských) básníků. Světovou proslulost však získala samostatná orchestrální píseň Knoxville, Summer of 1915 na text Jamese Ageeho. Báseň je vzpomínkou na dětství prožité v malém jižanském americkém městě a Barber ji zhudebnil tak, že ještě zdůraznil její emocionální náboj.
Franz Schubert (1797 - 1828) rozděloval v devatenácti letech svůj život mezi úmornou a bídně honorovanou práci učitelského pomocníka na elementární škole vídeňského předměstí a intenzivní tvůrčí činnost, která mu nevynášela vůbec nic. V roce 1815 zkomponoval například kromě čtyř singspielů pro vídeňská divadla i 145 písní, z toho třicet na básně J. Wolfganga Goetha (mezi nimi geniální baladu Král duchů). Kníže básníků mu je však vrátil bez jediného slůvka uznání, neboť jejich harmonické smělosti považoval za „Bizzarerie“.
V dubnu 1816 se Schubert marně ucházel o místo pedagoga na škole pro učitele hudby v Lublani a právě v té době komponoval svou již čtvrtou symfonii c moll, kterou na titulním listě sám nazval Tragickou. Prvního provedení se tato skladba dočkala až dlouho po autorově smrti 19. listopadu 1849. Již o tři roky dříve však zpochybnil Robert Schumann oprávněnost jejího názvu. A měl pravdu. Schubert sice již od dětství neměl ustláno na růžích, ale opravdu tragické chvíle jej v životě teprve čekaly a nalezly své umělecké vyjádření až později v hudbě Nedokončené symfonie nebo ve Smyčcovém kvintetu C dur.
Také způsob, jak vznikla Předehra C dur v italském slohu, kterou poprvé řídil 21.března 1830 Schubertův bratr Ferdinand, napovídá mnoho o způsobu života tvorby slavného skladatele. Když se jednou vracel z představení Tancreda, vychvalovali prý jeho přátelé do nebe Rossiniho melodie. Schubert jim odpověděl, že napsat takovou hudbu není nic obtížného a vsadil se s nimi o pohár dobrého vína, že tak učiní. Krátce nato napsal dokonce ještě jednu v tónině D dur. Obě jsou „italské“ tak, jak tomu rozuměl Rossini. Oplývají sladkými kantilénami, jak to bylo v Itálii zvykem.
Píseň Pastýř na skále komponoval Schubert necelý měsíc před svou smrtí v říjnu 1828 jako poslední z více než šesti set písňových skladeb. Chtěl zřejmě splnit dávný slib, který dal kdysi své přítelkyni, zpěvačce, že pro ni napíše píseň ve formě dueta s klarinetem. Umělkyně si navíc přála, aby píseň byla brilantní, aby se v ní měnilo rytmické metrum a aby mohla uplatnit různé výrazové rejstříky. Schubert si tedy sám sestavil text z básní Wilhelma Müllera a Helminy von Chézy a dal písni vzletně virtuosní závěr, připomínající cabalettu koncertní árie. Je zřejmé, že nechtěl psát píseň, nýbrž spíše árii písňového charakteru a tak ji naplnil tesklivou hudbou elysejské krásy, v níž hlas i sólový nástroj vedou spolu milostný dialog.
Linda Mabbs
je uznávanou oratorní, operní i komorní pěvkyní. Z jejích nejvýznamnějších účinkování v uplynulé sezóně vyberme alespoň dva koncerty, kdy provedla spolu s královským orchestrem Concertgebouw z Amsterdamu Mahlerovu 2. symfonii a Verdiho árie s National Symphony Orchestra řízeným Leonardem Slatkinem ve Washingtonu. V předchozích létech zpívala v Mahlerově 8. symfonii opět s nejvýznamnějším amsterdamským orchestrem a se Smyfonickým orchestrem ve španělském Bilbau. ve Washingtonu spoluúčinkovala ve Vivaldiho Glorii a skladbě Magnificat, v Baltimore spolupracovala při nastudování Haydnova Stvoření. Zvláštností je provedení Hindemithových Serenád s Guarneriho smyčcovým kvartetem.
Na scéně Newyorské městské opery poprvé vystoupila jako Maršálka ve Straussově Růžovém kavalírovi. L. Mabbs spolupracovala s dirigenty zvučných jmen, jimiž jsou George Solti, Riccardo Chailly, Neville Marriner, Robert Shaw a Mstislav Rostropovič.
Christoph Eberle
zahájil svou spolupráci s Vídeňským komorním orchestrem v roce 1986 a před dvěma léty se stal jeho hlavním dirigentem. Stanul před četnými dalšími tělesy, Bach-Collegium v Mnichově, Brucknerův orchestr v Linci, Státní symfonický orchestr RAI. Královský skotský orchestr. Spolupracoval se sólisty jakými jsou Heinrich Schiff, Thomas Zehetmair, Stefan Vladar, Clemens Hagen, Thomas Quasthoff, Agnes Baltsa nebo Thomas Allen.
Ch. Eberle se cítí doma také na operní půdě. V roce 1989 nastudoval pro drážďanskou Semperovu operu Figarovu svatbu a Cosi fan tutte. V roce 1995 se opět Mozartovým dílem představil ve vídeňské Volksoper a o tři roky později pro tuto scénu nastudoval Menottiho operu Konsul. V tomtéž roce poprvé vstoupil do uměleckého života Vídeňské státní opery nastudováním Verdiho Traviaty.
14. března 1911 hrál Enrique Granados (1867 - 1916) v Barceloně poprvé svůj velký klavírní cyklus Goyescas a jeho dílo bylo, stejně jako o něco později v Paříži, přijato s nadšenými ovacemi. Skladatel studoval, jak bylo u španělských hudebníků zvykem, ve Francii, ale brzy se vrátil zpět do rodné země a slavil zde velké úspěchy jako autor několika oper a zarzuel. Měl všestranné umělecké nadání, neboť byl i vynikajícím malířem a pokoušel se i o literární tvorbu. Jeho hudební řeč ovlivnili Schumann a Liszt a kupodivu i Edvard Grieg. Tyto podněty však dokázal Granados silou své umělecké osobnosti přetvořit v originální umělecký projev výrazně španělsky zabarvený. Čtyři typické národní španělské tance, které uslyšíme v transkripci pro čtyři kytary, jsou právě ze skladby Goyescas a ze suity Deseti španělských tanců. Skladby strhují pravým iberským temperamentem, zajímavými rytmy a poutavou, pro naše uši téměř exotickou melodikou.
Issac Albéniz (1860 - 1909) byl zázračné dítě. Již jako čtyřletý vystoupil v Teatro Romea v Barceloně před užaslými posluchači, v osmi letech podnikl se svým otcem koncertní cestu po rodném Katalánsku a velmi rychle se stal uznávaným klavírním virtuosem. Své pianistické vzdělání dovršil nakonec pobytem u Ference Liszta ve Výmaru a potom uchvacoval svým uměním posluchače na triumfálních koncertních cestách zejména po Jižní Americe. Jako skladatel dozrával pomaleji a ještě jako třicetiletý studoval v Paříži u Vincenta d´Indyho a Paula Dukase, ale i v tomto oboru dosáhl mistrovství a byl první z generace skladatelů, kteří po delší stagnaci probudili španělskou hudbu k novému rozkvětu a vtiskli jí nezaměnitelný národní kolorit.
Albenizův tvůrčí odkaz je značně rozsáhlý, ale jeho těžiště leží v hudbě klavírní. Vrcholným dílem je suita Iberia s podtitulem Doce nuevas impresiones - čtyři sešity vždy po třech rozsáhlých klavírních básních, v nichž skladatel, žijící od roku 1893 v Paříži, vzpomínal na rodnou zemi (většina kusů nese názvy španělských měst, do nichž se ve vzpomínkách vracel). Albenizova hudební řeč přímo ovlivnila tvorbu Clauda Debussyho a Maurice Ravela a to nejen svými iberskými prvky, ale i smělou harmonií i zvukovými efekty. Můžeme být zvědavi, jak se Albenizovy klavírní skladby podařilo převést do zvuku kytarového kvarteta.
Nejuznávanějším klasikem španělské hudby je však Manuel de Falla (1876 - 1946), autor dvou slavných baletů a jednoaktové opery Krátký život, v nichž jedinečným způsobem vyjádřil pravou podstatu národní mentality národů iberského poloostrova. Všechny tři skladby obsahují řadu působivých tanečních čísel a byly transkribovány pro koncertní provedení do různých nástrojů a jejich komorních sestav.
Balet Čarodějná láska s podtitulem Cikánské scény z Andalusie zavádí poprvé do umělecké hudby prvky cikánské a andaluské hudební tvořivosti a zejména Ohňový tanec (Danza ritual del fuego) získal právem světovou proslulost. Také balet Třírohý klobouk podle stejnojmenné novely Pedra Antonia de Alarcon strhuje svým smyslovým kouzlem a horoucně vášnivým výrazem. Je to geniální transformace lidové andaluské hudby s podmaňujícím magickým kouzlem flamencových tanečních rytmů.
Nejkrásnější evokaci ducha španělského lidu však Falla vytvořil v opeře Krátký život, která měla premiéru 1. dubna 1913 v Nice. Druhé dějství opery, v němž se odehraje její drtivé tragické rozuzlení, těží právě z kontrastu velké taneční scény a napětí mezi hlavními protagonisty příběhu.
Barcelonské kytarové kvarteto
vzniklo v roce 1983 a od té doby koncertovalo ve všech významných evropských městech. Všichni jeho členové rovněž vyučují hře na kytaru v různých katalánských konzervatořích a nahrávají. Pravidelně zasedají v porotě Mezinárodní interpretační soutěže F. Sora v Římě.
Repertoár kvarteta pokrývá nejrůznější vývojová období a styly hudby od renesančních děl až po soudobou tvorbu, která v něm hraje nezanedbatelnou roli. Mnozí skladatelé vytvořili svá díla přímo na objednávku kvarteta, které tak zároveň buduje repertoár pro své nástupce. Koncertní programy zahrnují nejenom skladby, napsané pro čtyři kytary, nýbrž mnohé přepisy děl pro jiné nástroje, které si členové kvarteta pořizují sami.
Uplynulé desetiletí bylo v životě kvarteta velmi důležité, neboť přineslo četná zahraniční angažmá ve významných koncertních halách a na festivalech celého světa. Účinkovalo v Palau de la Música v Barceloně, na Lublaňském letním festivalu ve vídeňském a berlínském Konzerthausu v sále římské Accademie.
V létech 1991 až 1997 kvarteto spolupracovalo s vynikající sopranistkou Victorií de los Angeles. Barcelonské kytarové kvarteto tvoří Jaume Abad, Maria Teresa Folqué, Francesc Pareja a Jordi Peredes
Rozhovor s Barcelonským kytarovým kvartetem
Jste listem na dlouhé větvi španělské kytarové školy. Který ze zdrojů vám dává nejvíce síly pokračovat v této tradici?
To je moc krásná definice. Moc rádi hrajeme společně už 18 let a jsme moc potěšeni, že jsme pokládáni za pokračovatele této velké školy. Největším zdrojem naší inspirace je nádherné spojení lidové hudby s klasickou, které je právě v naší zemi nejpřesvědčivější.
Kde nacházíte nejkrásnější a kde naopak nejsložitější momenty, když interpretujete přepisy skladeb, původně napsané pro jiné nástroje?
S autory klasické španělské hudby jsme vysoce ztotožněni a přepisy jejich děl hrajeme velmi rádi. Kytara byla pro mnohé s těchto tvůrců velkou inspirací a my se často snažíme jenom osvětlit skryté kouzlo jejich hudebních myšlenek. Naopak musíme upřímně říci, že interpretace barokních děl Telemanna nebo Vivaldi nás zdaleka tolik neuspokojuje.
V čem spočívá kouzlo spojení kytary a lidského hlasu?
Díky a kulturním a zeměpisným vlivům představuje styl flamenka nejpůsobivější spojení těchto dvou zvuků. Jde o neopakovatelný styl hudby, který vyžaduje jiné cítění než klasická hudba. Je spíše životním stylem. Proto se o něj nikdy nebudeme pokoušet. Naopak naše spojení s velkou pěvkyní, sopranistkou Victorií de los Angeles pro nás znamenala velký zážitek.
Se španělskou zkušeností a španělským temperamentem, nepokládáte hudbu jiných evropských národů za příliš chladnou?
Středomořská zkušenost, světlo, slunce, klima, ovlivňují naše jednání, avšak každá země má své kulturní kořeny, tradici a vlastní lidovou hudbu, které zahrnují mnohost a nevyslovitelné bohatství, jež do ní vložily generace.
