Gustav Mahler: Symfonie č. 10 Fis dur (rekonstrukce Rudolf Baršaj)
Adagio
Scherzo
Purgatorio. Allegretto moderato
Scherzo. Allegro pesante
Koncert proběhne bez přestávky
|
Junge deutsche Philharmonie |
Když Gustav Mahler před 90 léty, dne 18. května 1911 ve Vídni zemřel, zůstaly po něm tři velké partitury, které hudební svět dosud neznal: 9. symfonie, Píseň o zemi a nedokončená 10. symfonie. Když obě prvně jmenované zanedlouho zazněly, užasli posluchači, jak hluboká proměna se udála s psychikou autora, který nedlouho před tím, v září 1910 v Mnichově dirigoval svou gigantickou 8. symfonii. Pohnuté auditorium nyní slyšelo hudbu loučení, tóny poznamenané vědomím blížícího se konce, hlubokou filosofickou úvahu o životě a smrti, shrnutí myšlenkového vývoje velkého umělce. Tím více pozornosti budil fragment další podobné skladby, neboť sliboval odpověď na otázku, jakým dalším směrem by se byl vyvíjel Mahlerův hudební jazyk a jak by asi reagoval na proměny hudebního myšlení, které právě v té době probíhaly v Evropě.
První částečná odpověď přišla v roce 1924, kdy bylo vydáno faksimile nedokončené partitury. Ukázalo se, že symfonie byla koncipována jako pětivětá s krátkou, ale velice působivou střední částí nazvanou Očistec (Purgatorio), obklopenou dvěma částmi nadepsanými jako scherzo a to celé bylo orámováno dvěma pomalými větami. Ernst Křenek se jako první odvážil provést veřejně dvě části, které byly dovedeny nejdále, zbytek ovšem bylo torzo, které na jedné straně představovalo výzvu k dokončení, ale na druhé straně odrazovalo nesnadností úkolu i takové mistry jako byli Arnold Schönberg nebo Dmitrij Šostakovič, kteří zadání rozhodně odmítli. Nakonec se práce ujal anglický muzikolog Deryck Cooke, který postupně v letech 1960 - 1975 předložil a dal provést tři verze své práce a v tomto znění byla 10. symfonie Gustava Mahlera nahrána i na gramofonové desky. Odborné kruhy sice ocenily Cookovu obrovskou práci, ale vyjádřily přece jenom zklamání nad tím, že především zvuková tvář skladby by zřejmě neodpovídala představě Mahlerově.
A tak se u vědomí stále vzrůstajícího zájmu o hudbu Gustava Mahlera nad jeho nedokončenou symfonií znovu zamyslel ruský violista Rudolf Baršaj, který v posledních 20 létech vyrostl jako dirigent ve všeobecně respektovaného interpreta Mahlerovy hudby. Cookovu versi desáté symfonie provedl již v roce 1980 ve Vídni a v Montpellieru a potom se pustil do zevrubné vlastní revize instrumentace. Využil Cookovu verzi jako základ pro svou práci, ale jeho znění se od ní podstatně liší především ve zvuku. Při své práci se Baršaj snažil vžít do psychického rozpoložení Mahlerova. Neocenitelnou pomůckou mu byly autorovy marginální poznámky v partituře, často velice emocionálně vypjaté: „Ďábel tu se mnou tančí! Bože, Bože, proč jsi mne opustil? Šílenství se mne zmocňuje, prokletého!„ - takové a podobné výkřiky svědčí o duševních mukách umělce, který tváří v tvář smrti komponuje dílo, o němž jistě věděl, že je jeho posledním.
Ani Baršajova realizace velkolepého symfonického fragmentu se nevyhnula polemikám jednak zásadním, zda se vůbec má něco takového podnikat, jednak v jednotlivostech. Dnes si tedy musíme uvědomit své vlastní stanovisko k této kardinální otázce. Ať se však rozhodneme jakkoliv, je nepochybné, že budeme poslouchat velkou hudbu a že uslyšíme duchovní poselství člověka, který svým uměním ovlivnil výrazně dobu kolem přelomu 19. a 20. století, jak nám je zprostředkoval jiný vynikající umělec, který dílu obětoval své nejlepší síly a řadu let svého života.
Junge deutsche Philharmonie
byla sestavena z nejtalentovanějších studentů ze všech konzevatoří v Německu v roce 1974. Hráči se scházejí k intenzívním zkouškám třikrát do roka. Pod vedením renomovaných dirigentů studují koncertní program, ve němž vedle klasicko-romatického repertoáru zaujímá podstatnou část soudobá hudba.
Mezi nesporné úspěchy tělesa v posledních letech patří kompletní provedení díla Antona Weberna pod vedením Garyho Bertiniho v roce 1983, děl Karlheinze Stockhausena a Pierra Bouleze v roce 1990 pod autorskou taktovkou, účast na Pařížském podzimu v říjnu 1994, debut na světoznámých BBC Proms v Londýnské Royal Albert Hall v září 1997 a turné po severní a východní Evropě pod vedením Rudolfem Baršajem v srpnu a září 1997, kdy vystoupili v Amsterdamu, Helsinkách, Kuopiu, Petrohradě a Moskvě. V listopadu loňského roku absolvoval orchestr další zahraniční turné, tentokrát po Itálii a Španělsku s Lorinem Maazelem.
Mezi další slavná jména, s nimiž orchestr spolupracoval, se řadí Eliahu Inbal, Kyril Kondrašin, Charles Dutoit, Witold Lutoslawski, Heinz Holliger, Lothar Zagrosek, Seiji Ozawa, Peter Eötvös, Daniel Barenboim, Andreas Delfs, Tabea Zimmermannová, Christian Tetzlaff, Sabine Meyerová a mnoho jiných.
Jmenování Lothara Zagroska hlavním hostujícím dirigentem a uměleckým poradcem v květnu 1995 znamenalo pokračování v tradici úspěšné týmové práce v úzkém kontaktu. Těleso je podporováno městem Frankfurt nad Mohanem, kde sídlí.
Rudolf Baršaj
Roku 1940 nastoupil Rudolf Baršaj na Moskevskou konzervatoř, kde se postupně vypracoval na světově uznávaného violistu. Spolupracoval s různými komorními soubory společně se Šostakovičem, Richterem, Oistrachem, Rostropovičem, Gilelsem a dalšími slavnými ruskými hudebníky. Současně studoval kompozici u Dmitrije Šostakoviče. V roce 1955 založil později slavný Moskevský komorní orchestr, který vedl až do roku 1976. Rudolf Baršaj dirigoval mnoho předních symfonických orchestrů po celém světě, jako Londýnské symfoniky, Královský filharmonický orchestr i Londýnskou filharmonii, BBC Symphony, Hallé Orchestra, orchestr Bavorského rozhlasu, Budapešťský festivalový orchestr a Vídeňské symfoniky. V sezóně 1987/88 působil jako hlavní hostující dirigent v Orchestre national de France.
Mezi mnohými snímky R. Baršaje jmenujme živou nahrávku Šostakovičovy 7. symfonie s Junge deutsche Philharmonie a s členy Moskevské filharmonie pořízenou při koncertě v Lipsku. Nedávno dokončil nahrávání čtyř Šostakovičových komorních symfonií pro Deutsche Grammophon s Chamber Orchestra of Europe. V listopadu 2000 dirigoval poprvé svou vlastní rekonstrukci Mahlerovy 10. symfonie s Petrohradskou filharmonií.
