Giuseppe Verdi: Sicilské nešpory
Předehra
Baletní hudba Čtvero ročních dob
Přestávka
Franz Schubert: Symfonie C dur „Velká“, D 944
Andante. Allegro ma non troppo
Andante con moto
Scherzo: Allegro vivace
Allegro vivace
|
Filharmonický orchestr divadla La Scala v Miláně |
Sicilské nešpory jsou jedinou operou Giuseppe Verdiho (1813 - 1901), kterou můžeme bez výhrad zařadit do žánru „velké opery“ tak, jak byla oblíbena ve druhé polovině 19. století zejména v Paříži. Však také objednávka přišla právě z pařížské Grand Opéra a autory francouzského libreta byli Francouzi Eugéne Scribe a Charles Duveyrier. Základem díla je skutečná historická událost, kdy 30. března 1282 došlo v jižní Itálii a na Sicílii k povstání a k povraždění všech zde žijících Francouzů, což ovšem bylo libretistům jen záminkou pro efektní milostnou zápletku s politickými intrikami, úklady a vraždami. Verdi měl potíže s deklamací francouzského textu a také celý charakter děje byl vzdálen jeho pojetí opery, vytvořil však dílo, které je přes veškerou velkooperní pompu naplněno ryze italskou oslnivou melodikou s řadou vynikajících árií i ansámblů i se skvělou předehrou, která žije stále jako oblíbený orchestrální koncertní kus, kdežto opera sama stojí poněkud ve stínu jiných slavnějších oper velkého italského mistra.
Opera v Paříži byla ovšem v té době nemyslitelná bez velké baletní scény ve třetím jednání, na kterou obecenstvo od začátku představení již netrpělivě čekalo. I Verdi se tedy musel podřídit tomuto zvyku a do scény okázalé slavnosti v paláci vévody z Montfortu vložil velkou baletní scénu. Přítomné panstvo má pobavit velké výpravná alegorie představující čtyři roční období - od dob baroka velice oblíbený motiv v hudbě. I zde vytvořil Verdi jedinečnou hudbu, plnou náladových proměn, ohnivých rytmů a krásných melodií, která je při provedení v divadle velkou příležitostí pro choreografa i tanečníky, ale ani při koncertním provedení neztrácí nic ze svého lesku a strhující vitality.
Až do smrti Franze Schuberta (1797 - 1828) bylo známo jen sedm jeho symfonií. Teprve na Nový rok 1839 nalezl Robert Schumann náhodou při návštěvě skladatelova bratra Ferdinanda rukopisnou partituru symfonie C dur, v níž hned rozpoznal veledílo a zasadil se o jeho provedení lipským Gewandhausorchestrem za řízení Felixe Mendelssohna Bartholdyho 21. března téhož roku. Dílo mělo jednoznačný úspěch, ale v Londýně a v Paříži, kde ještě neuměli číst partitury tak dobře jako Schumann, je označili za „symfonickou nestvůru“ a odmítli je provést pro přílišnou obtížnost a délku. Jinde je pronikavě a necitlivě krátili a dokonce v samé Vídni se odvážili provést pouze první dvě věty, mezi něž považovali za nutné vložit „pro osvěžení“ árii z Donizettiho opery Lucia z Lammermooru. Kritika se nakonec dopracovala k názoru, že symfonie „by se měla nechat zcela odpočívat“.
V dějinách hudby však naštěstí funguje celkem spolehlivě zákon selekce, který praví, že slabá díla časem zapadnou, byť zažila třeba slavné premiéry a naopak, že skutečné hodnoty se prosadí i přes počáteční nepochopení a odmítání. A tak dnes vidíme v Schubertově symfonii C dur (v soupise skladatelova díla se u ní, z důvodů časově rozdílného uvedení posledních skladatelových symfonií, objevují pořadová čísla 7, 8 nebo 9) nejen vrchol jeho symfonické tvorby, ale i důležitý mezník ve vývoji tohoto nejvýznamnějšího hudebního žánru. Jestliže 18. století ještě tvoří v hudbě podivuhodnou slohovou jednotu, pak Schubertova symfonie C dur stojí na začátku procesu formování národních škol, k němuž v následujícím věku došlo vlivem sílícího národního uvědomění a vzniku novodobých národů. Je evokací krajinných krás Horního Rakouska., kde se skalnaté vrcholky hor zrcadlí v temných hladinách zasněných jezer, i odraz bodrosti tamních lidí a ozvěna jejich svérázných písňových melodií, je projevem autorovy lásky a obdivu k domovu. Navíc však slyšíme v hudbě i výraz historického optimismu, vzpínajícího se až k heroickým akcentům.
Divadlo La Scala
bylo postaveno z podnětu rakouské císařovny Marie Teresie poté, co vyhořela budova starého knížecího divadla v roce 1776. A jeho místě stál původně kostel Svaté Marie della Scala, postavený rodinou della Scala, někdejšími vládci Verony. Novostavba byla otevřena 3. srpna 1778 představením Salieriho opery „L´Europa riconosciuta“. V průběhu let zažila několik modernizací a přestaveb v létech 1867 a 1921. Za II. světové války bylo divadlo výrazně poškozeno, takže následovala podstatná přestavba a znovuotevření v roce 1946. Celková kapacita hlediště činí 3 600 míst a v historii v něm návštěvníci shlédli mnohé významné světové premiéry.
Filharmonický orchestr della Scala
vznikl v roce 1982 z divadelního orchestru milínské opery v zájmu zvýšení přitažlivosti symfonických koncertů. Členové ansámblu založili jakousi vlastní samosprávu, zcela nezávislou na divadle. Za uplynulou dobu před tělesem stanuli dirigenti, jakými jsou Claudio Abbado, Leonard Bernstein, Semjon Byčkov, Ricchardo Chailly, Myung-Wung Chung, Valerij Gergiev, Carlo Maria Giulini, Zubin Mehta, Seiji Ozawa, George Pretre, Wolfgang Sawallisch, Giuseppe Sinopoli a další. Filharmonický orchestr má svou vlastní koncertní sezónu na scéně divadla La Scala a pravidelně hostuje v celé Itálii a v zahraničí.
Riccardo Muti
se narodil v Neapoli a studoval v milánské konzervatoři skladbu a dirigování. V létech 1968 až 1980 byl šéfdirigentem významného florentského divadla Maggio Musicale. V roce 1972 byl pozván řídit Londýnskou filharmonii v celé sérii koncertů, jež mu vynesly místo šéfdirigenta po slavném Ottu Klempererovi. V létech 1980 až 1992 byl rovněž hlavním dirigentem Filadelfského symfonického orchestru, s nímž intenzivně koncertoval i nahrával. Šéfdirigentem orchestru milánské Scaly se stal v roce 1986.
Za svou kariéru nastudoval Muti řadu operních představení ve Filadelfii, New Yorku, Mnichově, Vídni, Londýně a Raveně. Každoročně hostuje u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově a u Orchestru national de France. Teprve před dvěma léty poprvé stanul před Newyorskou filharmonií a byl přijat nadšeně nejenom publikem, ale i kritikou.
Na scéně divadla La Scala řídil Muti nejpopulárnější ranné opery G. Verdiho, Nabuka, Atillu i Ernaniho již v roce 1982. Sezónu 1989/90 otevřel Sicilskými nešporami, z nichž dnes zaznějí dvě části. Tři roky později nastudoval Dona Carlose a za dalších pět let Macbetha. Po překvapivě dlouhých létech přivedl zpět dvě z romantických Verdiho děl, Traviatu a Rigoletta. Před dvěma léty připravil Sílu osudu.
Mutiho zájem se však soustředí i na Mozartova díla. systematicky nastudoval tři z nich na náměty L. Da Pontiho, Cosi fan tutte, Figarovu svatbu a Dona Giovanniho a pokračoval tituly La clemenza di Tito, Idomeneo a Kouzelná flétna.
Po rozvaze se pustil do cyklu belcantových oper, Belliniho Kapuletů a Monteků, Rossiniho Viléma Tella. Po jakémsi odzkoušení Wagnerových oper Bludný Holanďan a Parsifal se soustředil Muti na nastudování celého Prstenu Nibelungů. V roce to byla 1994 Valkýra, dva roky později Zlato Rýna, rok nato Siegfried a v roce 1998 Soumrak bohů.
V posledních létech posílil Muti své spojení s Filharmonickým orchestrem La Scaly a získal pro něj uznání a světové proslulosti pro jeho uměleckou osobitost a typický italský zvuk. Před dvěma léty poprvé spolu koncertovali na Salcburských hudebních slavnostech. Po dlouhých létech v jejich spolupráci zazněly na scéně milánské opery všechny Beethovenovy symfonie. V rozsáhlém nahrávacím projektu pokračuje Mutiho spolupráce s orchestrem na nastudování vrcholných romantických děl italské hudby konce 19. a začátku 20. století.
