Petr Iljič Čajkovskij: Koncert č. 1 b moll pro klavír, op. 23
Allegro non troppo e molto maestoso. Allegro con spirito
Andantino simpice. Prestissimo- Tempo I.
Allegro con fuoco
Richard Strauss: Výběr z písní: Freundliche Vision, op. 48 č. 1
Morgen, op. 27, č.4
Zueigung, op. 10, č.1
Liebeshymnus, op. 32, č. 3
Ruhe meine Seele, op. 27, č. 1
Igor Stravinskij: Pták Ohnivák, suita pro orchestr (verze z roku 1919)
Úvod
Pták Ohnivák a jeho tanec / The Firebird and its dance
Variace ptáka Ohniváka / Variation of the Firebird
Chorovod careven / The princesses´ khorovod
Divoký tanec Kostějovy říše / Infernal dance of King Kaschei
Ukolébavka / Lullaby
Finále / Finale
|
Moskevská filharmonie Natalia Troull klavír Koncert se koná pod záštitou primátorů měst Praha a Moskva |
Petr Iljič Čajkovskij (1840 - 1893) se jednou vyjádřil, že instrumentální koncert je pro něho „spíše duel, než duet“ a prokázal to hned ve své první koncertantní skladbě, jíž je klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23. Zde se střídají místa pateticky vypjatá a bouřlivě vzrušená s plochami něžné hudební lyriky, jakou dovedl napsat jen autor Evžena Oněgina a Labutího jezera, takže celek má opravdu charakter vášnivého zápasu sólisty s orchestrem. Podobně jako v jiných mistrových skladbách, je i zde melodika ovlivněna typickými ruskými písňovými intonacemi a hned úvodní téma je téměř doslovným citátem ukrajinské lidové písně, stejně jako vedlejší téma závěrečného finále. Čajkovskij ovšem nepoužívá lidové melodie v jejich základní podobě, nýbrž ji transponuje do své hudební řeči, ovlivněné silně západoevropským hudebním myšlením.
Koncert je vypracován neobyčejně brilantně a patří k nejvděčnějším uměleckým úkolům koncertních pianistů. Když jej však skladatel na Štědrý den roku 1874 poprvé předvedl Nikolaji Rubinštejnovi, sklidil od tehdejšího ředitele moskevské konzervatoře a nejlepšího ruského pianisty jen nemilosrdné a nevybíravé výtky. Právem uražený skladatel vylíčil průběh tohoto bouřlivého rozhovoru potom v dopise své přítelkyni paní von Mekk a shrnul událost do těchto slov: „Kdyby byl v tu chvíli do místnosti vkročil někdo nezasvěcený, byl by si musel pomyslit, že jsem maniak, neschopný a omezený psavec, který přišel obtěžovat slavného hudebníka svými škrábanicemi“. Nakonec však Čajkovskij prohlásil statečně, že nezmění ani jedinou notu a opravdu dal koncert vytisknout tak, jak jej napsal. Budoucnost mu dala jednoznačně za pravdu a dnes zní právě toto dílo v koncertních síních celého světa a je milovníkům Čajkovského hudby k dispozici i v nesčetných gramofonových nahrávkách.
Richard Strauss (1864 - 1949), syn sólového hornisty bavorské královské opery v Mnichově, vytvořil svou první píseň - dárek rodičům k vánocům - v roce 1870 jako šestiletý a písněmi se i rozloučil se světem o sedmdesátdevět let později. Co všechno se v té době ve světě událo, v politice, technickém pokroku, ve vědě, v umění! Ale Straussova uměleckého vývoje jakoby se z toho nic netýkalo. Jeho inspirace se napájí z odkazu evropské klasické hudby, ať to jsou texty písní, nebo náměty oper či programní hudby. Ve všech těchto oborech kráčel Strauss rozbouřenou dobou se suverénní jistotou, se záviděníhodným sebevědomím i s nefalšovanou bavoráckou žoviálností. Všude znamená jeho umělecký odkaz ohromný přínos.
To platí i o jeho mnohých písních, které sdružoval, jak bylo zvykem, do cyklů, podle autorů textů, nebo i zcela volně Mnohé z nich dodatečně instrumentoval. Dnešní interpreti si z nich vybírají pro svá koncertní vystoupení ty, jež nejlépe odpovídají jejich uměleckému naturelu. Jeden takový výběr, v němž nechybí ani Straussova nejpopulárnější píseň Morgen z op. 27, zazní i na dnešním koncertě.
Balet Pták Ohnivák má v kontextu díla Igora Stravinského (1882 - 1971) mimořádný význam, neboť se stal východiskem celé jeho další umělecké cesty, na níž se zařadil mezi největší umělecké osobnosti 20. století. Námětem baletu je známá ruská pohádka o careviči Ivanovi, který s pomocí kouzelného pera ptáka Ohniváka osvobodí z moci čaroděje Kostěje třináct zakletých princezen a ožení se s nejkrásnější z nich.
Po stránce hudební znamená Pták Ohnivák výrazný umělecký krok vpřed ve srovnání s předcházejícími skladbami, ale vliv Nikolaje Rimského-Korsakova, který byl Stravinskému učitelem a rádcem, je stále ještě dobře patrný. Zejména poslední Korsakovova opera Zlatý kohoutek má svůj významný podíl na formování Stravinského hudebního jazyka, což je však jistě dáno i tím, že obě díla mají velmi příbuzný námět. Nejznámější část Ptáka Ohniváka - Ukolébavka - patří svým rázem ještě zcela do okruhu ruské národní školy.
Na druhé straně však jsou již patrny i rysy předznamenávající další umělecký vývoj skladatelův, jako například bohatá rytmická struktura Kostějova pekelného tance, odvážné harmonické sledy i záliba v drsném, syrovém zvuku. Primabalerina Pavlova, která měla původně při premiéře vytvořit hlavní ženskou roli, odmítla tančit“na takovou hroznou hudbu“. I jiní ji shledávali příliš hlučnou a vulgární. Naštěstí se však objevili i jiní významní umělci - například Claude Debussy - kteří nové dílo vysoko ocenili. Ze své partitury vypracoval autor celkem tři orchestrální suity, z nichž nejznámější je dnes hraná z roku 1919.
Moskevská filharmonie
je považována za jeden z nejpřednějších světových symfonických orchestrů. Má na svém kontě přes 5 000 živých vystoupení. Byla založena Samuelem Samosudem, významným dirigentem Velkého divadla v roce 1951 původně pro rozhlasové šíření operní hudby. Současný název si orchestr nese až od roku 1953. V roce 1958 zahájil dlouhodobou spolupráci s orchestrem Kiril Kondrašin, který jej dirigoval při prvním ročníku Čajkovského soutěže. V roce 1960 byl jmenován hudebním ředitelem, jímž setrval až do roku 1975. V roce 1965 filharmonie uspořádala velmi úspěšné sedmitýdenní turné v USA, kam se poté několikrát vrátila.
V roce 1976 byl jmenován hudebním ředitelem Moskevské filharmonie Dmitrij Kitajenko. Naplnil hráče orchestru novou tvůrčí sílou a pod jeho vedením orchestr poprvé v Rusku uvedl Mahlerovu 8. symfonii, Pucciniho Slavnostní mši a mnohá další významná díla. Dmitrij Kitajenko opustil místo hudebního ředitele v roce 1990. Jeho nástupcem se stal Vasilij Sinajskij. Z množství významných hostujících dirigentů, kteří s orchestrem spolupracovali, jmenujme alespoň Igora Stravinského, Zubina Mehtu a Igora Markeviče a ze světově proslulých sólistů jména jako Isaac Stern, Nikolaj Petrov, Maxim Vengerov, Liana Issakadze, Yefim Bronfman a Barry Douglas.
Moskevská filharmonie nahrála více než 100 gramodesek. Za mnohé z nich získala záviděníhodné ocenění. Orchestr pravidelně hostuje na nejprestižnějších evropských festivalech a na kontě má již více než 5000 koncertů.
V sezóně 1996/97 byl uměleckým ředitelem jmenován významný dirigent Mark Ermler, od roku 1998 je šéfdirigentem a hudebním ředitelem mezinárodně uznávaný Jurij Simonov.
Natalia Trul
vyhrála v roce 1983 první cenu na Mezinárodní soutěži v Bělehradu. Senzací bylo získání Stříbrné medaile na Čajkovského mezinárodní soutěži v roce 1986. Mezi její oblíbené autory patří Ravel, Stravinskij a Prokofjev. N. Troul vystupuje se všemi předními ruskými orchestry, mezi dalšími jmenujme London Symphony Orchestra, Tonhalle Orchester v Curychu, Orchestre d´Amoureux de Paris a Orchestre de Monte-Carlo. Spolupracovala se slavnými dirigenty – Gennadijem Rožděstvenským, Jurijem Těmirkanovem, Alexandrem Lazarevem, Vladimírem Fedosejevem, Rafaelem Fruhbeck de Burgos, Raymondem Leppardem, Jeanem-Bernardem Pommierem. Se svými recitály se představila v Salle Gaveau v Paříži, v Tonhalle v Curychu, v mnoha koncertních sálech Německa, Spojených států, Portugalska a Chile. V současné době působí jako profesorka na Čajkovského konzervatoři. N. Troul natočila velký počet nahrávek klavírní hudby. Mezi poslední z nich patří komplet Prokofjevových sonát.
Frances Ginsberg
Americká sopranistka zaujímá přední místo mezi dramatickými hlasy světa díky skvěle ztvárněným rolím Aidy, Tosky, Leonory v Trubadúrovi, Desdemony v Otellovi a Amelie v Maškarním plese, stejně jako ve své životní roli Violetty v opeře Traviata. Kombinujíce velkolepý způsob zpěvu, vášnivý pohyb a hudební inteligenci rozšířila v posledních sezónách svůj repertoár. V Metropolitní opeře debutovala rolí Rosalindy v operetě Netopýr.
Se symfoniky v Seattlu zpívala v Janáčkově Glagolské mši pod vedením Gerarda Schwarze, hosta Pražského podzimu z roku 1996. Frances Ginsberg započala svou profesionální kariéru v roce 1986 vystoupením v New York City Opera rolemi Margarity v Boitově Mefistofelovi a Trojské Heleny. Její úspěch v Mefistofelovi vedl k další spolupráci s New York City Opera na operách Traviata, Bohéma, v roli Donny Elviry v opeře Don Giovanni a Neddy v Komediantech. Na mezinárodní scéně triumfovala F. Ginsberg opět jako Mimi v Bohémě s Velšskou národní operou pod vedením Sira Charlese Mackerrase. Debutem v Carnegie Hall bylo pro ni představení v Meyerbeerově Robertovi Ďáblovi. Diskografie F. Ginsberg obsahuje i koncertní provedení Tosky s José van Damem v roli Scarpii.
Jurij Simonov
se narodil v Saratově v Rusku v rodině operních pěvců. Jako dirigent školního orchestru debutoval Mozartovou Symfonii č. 40 už ve věku 12 let. Studoval na Leningradské konzervatoři ve třídě profesora Rabinoviče a byl asistentem Mravinského v Leningradské filharmonii.
V roce 1968 byl Jurij Simonov prvním ruským dirigentem, který vyhrál Mezinárodní soutěž pro dirigenty Santa Cecilia v Římě. Následně byl pozván k účinkování v moskevském Velkém divadle, kde uvedl Verdiho Aidu a byl vzápětí jmenován v historii divadla nejmladším a zároveň nejdéle působícím šéfdirigentem, až do roku 1985.
Jeden z největších ohlasů z období svého působení ve Velké opeře přineslo Juriji Simonovovi zařazení děl Wagnerových do repertoáru divadla, a to po 40 letech. V roce 1982 připravil Simonov svou první operní inscenaci v zahraničí. Stal se jím Evžen Oněgin v Královském operním domě Covent Garden. Ve stejném roce dirigoval tři koncerty s Londýnským symfonickým orchestrem, po nichž následovala pozvání k londýnským orchestrům Philharmonia, Royal Philharmonic a London Philharmonic. V roku 1986 otevíral v Covent Garden sezónu Královské opery Verdiho operou La Traviata.
Na americkou scénu vstoupil Jurij Simonov v roce 1989, když řídil bostonský a losangeleský symfonický orchestr. Následující rok dirigoval v Los Angeles Verdiho operu Don Carlos s Placidem Domingem, dále Mussorgského Chovanštinu v San Francisku. Následovala spolupráce s operními domy ve Florencii na Salome, v Janově při Cosi fan tutte, Hamburku na Donu Carlosovi, Dallasu při nastudování opery Evžen Oněgin, v Paříži na Pikové dámě.
