Profil Petera Weiera

- Peter Weir se neřadí mezi nejznámnější režiséry současnosti a jeho jméno není zárukou rekordních tržeb pro hollywoodská studia. Podle Weirových filmů nevznikají televizní seriály, neprodávají se action-figures hlavních postav a i další průvodní znaky větší části současné filmové produkce ho míjejí. Přesto si zaslouží pozornost, neboť jeho tvorba rozhodně patří mezi to zajímavější, co nám dnešní filmová studia nabízí.

V současné době je Peter Weir spojován především -a pro některé pouze- s filmem The Truman Show, ale jeho filmografie je mnohem obsáhlejší. Weir, který pochází ze Sidney, se projevil jako výjimečný filmař už v počátcích svého počínání. Jeho debut, Homesdale (1971), se sice v době vzniku nedostal do filmové distribuce, ale už druhý film, The Cars That Ate Paris, zaujal roku 1974 nejednoho náročnějšího diváka. Už tehdy si Weir získal také první kritiky - vytýkána mu byla především žánrová rozříštěnost a nejednotnost. Tato filmová hříčka bohužel kvůli nezájmu širšího publika propadla a její tržba dodnes nepokryla výrobní náklady, přestože činily pouhých 200.000 australských dolarů.
Počínaje dalšími třemi filmy, tj Picnic At Hanging Rock (1975), The Last Wave (1977) a Gallipoli (1981), si na sebe Weirovy filmy začaly vydělávat. Zprvu sice pouze řadou aritmetickou, dnes však vysloveně geometrickou, a to s poměrně vysokým koeficientem - skoro 150 miliónů dolarů utržených k dnešnímu dni za The Truman Show hovoří za vše. Než se však dopracoval k tomuto vrcholu (přinejmenším co se týče komerční úspěšnosti), natočil Weir několik dalších poměrně úspěšných filmů - po historickém dramatu Gallipoli následovaly filmy The Year of Living Dangerously (1983), Witness (1985, byl za něj nominován coby nejlepší režisér jak na Zlatý glóbus, tak na Oscara), The Mosquito Coast (1986), Dead Poets Society (1989, stejné nominace jako v případě Witness, ale opět bez výsledku), Green Card (1990, první anglicky mluvený film pro Gerarda Depardieu, navíc nominace na Oscara za scénář) a Fearless (1993). S výjimkou Green Card byly všechny tyto filmy dramata, nikdy však nechyběl záblesk humoru v emocemi naplněném ději. Totéž platí i o několikrát zmíněném posledním Weirově opusu, filmu The Truman Show.
Zájem o toto dílo byl z počátku podmíněn především účastí populárního komika Jima Carryho, postupem času se však do popředí dostal velmi originální námět pocházející přímo z režisérova pera. Weir, který sám televizi nesnáší, nám zde předkládá obraz
dokonalé televizní show - a dokonalého diváckého hyenismu. Truman Burbank, člověk, sledovaný bez vlastního vědomí už od narození stovkami kamer, člověk, který začne oprávněně pochybovat o okolní realitě, taková je hlavní postava filmu a zároveň
velká šance pro Jima Carryho, zbavit se cejchu čistě komediálního herce. Nutno říci, že šance využitá. Weir tak znovu dokázal, že je schopen dostat z populárních herců ještě lepší než standartní výkony - viz Robin Williams v Dead Poets Society, Mel
Gibson v The Year Of Living Dangerously či Harrison Ford ve Witness.
Nezbývá než se těšit na další Weirovy filmy, plné citů i dobře zakomponované sociální kritiky a Peteru Weirovi popřát i do budoucna stejnou míru talentu, jakou prokazoval doposud.

Z natáčení Truman Show.