Snad to mohl být úsměvný, neskutečný sen o české vesnici a dávno prošlých národních ideálech.
Režisér Jiří Nekvasil však nedokázal naznačenou myšlenku rozvinout do logického celku. Holá projasněná scéna Daniela Dvořáka není vůbec rozehraná.
Inscenace, jejíž kostýmy jako by pocházely z různých produkcí, připomíná mátožný sled prostinkých klipů, při nichž se statisté či tanečníci - někteří představují sokoly - snaží ilustrovat děj.
Probleskující svěžesti, jako třeba pantomima znázorňující domácí zvířectvo, nejsou vypointovány a zůstávají osamělými výkřiky.
Sólisté sami vlastně nic nehrají, jen občas si lehnou na zem nebo vylezou na úzký dřevěný podest. Scénka komediantů, kterou režíroval Michal Dočekal, se pokusila o tvrdší humor: Esmeralda je šantánová děva, medvěd "ukousne" indiánovi ruku a principál se toporně pokouší komunikovat s diváky.
Vlastní číslo komediantů obstarávají kankánové tanečnice a pobíhající indiáni. Když při premiéře principál navíc názorně rozvinul americkou vlajku, část publika začala protestovat voláním a bučením. Při druhé premiéře byl místo hvězd a pruhů použit neutrální šedý prapor.
Škoda, že naše publikum se zatím nenaučilo nahlas glosovat i špatné pěvecké výkony. Třeba by také dosáhlo ústupků. Tomáš Černý totiž nemá pro Jeníka techniku, produkuje matně znějící, vytlačované tóny. Překvapivě zklamal i Luděk Vele, který byl jako Kecal na štíru s intonací i rytmem. Maria Haan sice Mařenku podala slušně, ale přece jen dost ostře.
Druhá premiéra nedopadla lépe. I když Jiří Sulženko by nebyl špatný Kecal, jen kdyby mu zněly hloubky. Hra orchestru byla solidní, i když ne pečlivě vypracovaná. Souhra s jevištěm nezřídka vázla.
Národní divadlo zkrátka musí špičkové sólisty dovézt z ciziny, kde nejeden zpěvák zvládá i českou výslovnost. Pouze tak lze inscenaci pozvednout ze zoufalého, za světovým standardem kulhajícího průměru.
15. listopadu 2004 11:36
