Paulo Coelho

Paulo Coelho | foto: Corbis, Profimedia.cz

Prodal miliony knih, teď napsal nejhorší

  • 15
Od vydání své první knihy Poutník píše Brazilec Paulo Coelho (1947) dvacet let moderní pohádky, kterých se prodalo na třicet milionů výtisků a dočkaly se překladů do dvaašedesáti jazyků.

Druhá a nejslavnější kniha Alchymista je vcelku půvabnou, byť nijak objevnou bájí o pastýři, který hledá poklad a najde ho v sobě, když dokáže naslouchat svému srdci a znamením života.

Coelhovi se zde podařilo vystihnout dilemata současnosti: kvůli obrovskému tlaku na úspěch, povinnostem a strachu z nejistot odkládáme nebo rovnou zavrhujeme své sny a nejsme schopni je prožít.

Nekonečný výprodej
Jenže podesáté opakovaná pravda už trochu zavání a téma letošní novinky o ženské, soucitnější tváři Boha je recyklátem díla více než o deset let staršího (U řeky Piedra jsem usedla a plakala), nemluvě o jiných coelhovsky věčných motivech.

V jistém smyslu se tak autorova literární cesta ubírá opačně než pouť jeho hrdinů: namísto nových výzev ustrnutí, úpadek, i když knihy co do šířky utěšeně kynou. Kritici Coelha spíše než za spisovatele považují za mistra psychohygieny a zejména v posledních dílech Záhir a Čarodějka z Portobella ničí úmorná snaha o duchovní obrodu i to málo z umělecké výpovědi, prostý lidský příběh s jeho touhami i strachy.

I když autor tvrdí, že správný učitel nedává odpovědi, ale provokuje otázkami, sám čím dál zřetelněji propadá nesnesitelné nabádavosti. Ta v Čarodějce z Portobella tvoří plné dvě třetiny knihy, přesvědčivější je první část, kdy hrdinka knihy Athéna, původem Rumunka adoptovaná libanonskými rodiči, prochází krizí manželství i institucionalizované víry.

Zatímco v Alchymistovi, ale i v knížce Veronika se rozhodla zemřít čtenář prochází s postavami jejich váháním, zklamáním i obavami, v novince se pochyby víc diskutují než prožívají. Ostatně Athéna už od svých devatenácti let jasně cítí jakési poslání. Jen ještě neví, k čemu.

Za symbolem pupku
Coelho asi tušil, že by měl svá díla trochu inovovat. Osud nezkrotné rumunské ženy Sherine Khalil působící pod jménem Athéna se skládá z několikerých svědectví, která o jejím životě, schopnostech a citech podávají ti nejbližší i vzdálenější. Každý z nich znal trochu jinou Athénu.

(Ne)schopnost se zcela přiblížit druhému je námět, který fascinuje spisovatele napříč ambicemi a žánry, ať už to jsou třeba Ed McBain, Gabriel García Márquez či Antonio Tabucchi.

Jenže Coelhovi, který je mnohem víc kazatelem než pozorovatelem, se výsledek nepovedl. Roztříštěnost jeho stylu nesedí, naopak posiluje příšernou rozvleklost knihy. Každá z postav jako by naplňovala předem danou roli, byla článkem v modelové situaci. Starostlivá, leč obětavá adoptivní matka, nedůvěřivá a žárlivá herečka s nečekanými schopnostmi, novinář, který se zoufale drží rozumu, aby nepropadl lásce.

Nejživější je cikánský pragmatik Vošo - knihou se jen mihne a na rozdíl od hlavních postav je "normální". Ti další žijí mystickými pravdami: ať už je to londýnský soused, který po večerech tancem na hudbu z ruských stepí míří k Vrcholu, beduín v poušti, který se kaligrafií dotýká k Neviditelné ruky, lékařka Edda, věřící v soulad s Velkou Matkou, či zmíněná Athéna spějící ke spojení s živoucím orákulem Hagií Sofií.

Nakonec z toho galimatyáše nelze nebýt jelen: Coelhův oblíbený příměr s jungiánskou Duší světa se potkává s Tradicí, světlem vrcholu, pramenem, Bohyní i cikánskou patronkou svatou Sárou, nemocné léčí univerzální moudrost, otvírají se Dveře vnímání a vzniká fialová aura, na níž se při  nenaplnění poslání objevují skvrny. A to všechno je korunováno - symbolem pupku. Nebo jste nevěděli, že září jako žluté světlo?

Vstaňte a buďte jiní
Symbolika křesťanská i pohanská, antická, keltská, jihoamerická, indická a k tomu trochu psychoanalýzy a dechových cvičení. Někdy však vznešeně se tvářící moudra zakrývají banality z příruček: "Kdyby si tvůj mužský našel jinou, nezapomeň se smát."

Těmito perlami hýří zejména postava Eddy, soustavně pronášející věty jako "Při mytí nádobí se modli" ("a rukama pohybuj tak, aby ani jednou neopakovaly totéž gesto" - ideální návod pro obsedantněji založené); "Jestliže nenajdeš nic, nač bys upřela pozornost, soustřeď se na dýchání. Tudy, nosem, vstupuje světelná řeka Matky."

Nakonec nelze opomenout situaci, kdy po patnáctiminutové meditaci mlčením převtělená Athéna říká: "Až napočítám do tří, vstaňte a buďte jiní." Jeden z Coelhových fanoušků doporučuje na internetu číst Čarodějku z Portobella v klidu a pomalu. Ale proč být pomalý, když podle knihy stačí napočítat do tří?

Hodnocení MF DNES: 20%