Takové počty musí zamrzet ty, kteří připravovali gigantickou a finančně náročnou expozici Josipa Plečnika na Pražském hradě, kam přišlo kolem pětapadesáti tisíc diváků. U výstavy, která stála několik desítek milionů korun a trvala řadu měsíců, to není mnoho.
Obecně se dá říci, že diváky lákají jména, mimořádné osobnosti spíše než skupinové, tematické výstavy. V posledních letech tak měly velký úspěch expozice autorů - Josefa Sudka, Josefa Váchala, Antonína Chittussiho nebo Jiřího Koláře. Galerie hlavního města Prahy měla úspěch s výstavou Joana Miró a Milana Knížáka, okolo pětatřiceti tisíc lidí přišlo na výstavu Českého surrealismu v Městské knihovně.
Rekordy ovšem zlomila právě Toyen. "Je to záhada, jak jsme se trefili do vkusu nebo zájmu diváků. Já myslím, že Toyen je zajímavá svou velkou touhou po svobodě a nezávislosti, je to prostě silná osobnost, silná individualita, která si celý život stála za svým vlastním názorem. A navíc velmi záhadná, a to lidi zajímá. Navíc v takové míře ještě její práce nikdy nebyly pohromadě," říká spolukurátorka výstavy Lenka Bydžovská. Toyen je podle ní nejen českou osobností, ale i uznávanou umělkyní v mezinárodním kontextu, a proto přilákala nejen české publikum, ale i zahraniční návštěvníky.
Výstavě navíc určitě pomohlo přiřazení k akci Praha 2000 - Evropské město kultury, měla díky ní místo v pravidelně uváděných programech a vůbec větší propagaci, než mají podobné výstavy. "Myslím, že v tento moment jsou pro obecenstvo zajímavější jasně definované výstavy, které jsou věnované jedné osobnosti, než když se představuje nějaký proud nebo téma. To je ale současný trend a za chvíli to může být jinak," vysvětluje Bydžovská.
Pro dalšího z kurátorů výstavy Karla Srpa je Toyen po Františku Kupkovi a Josefu Šímovi jednou ze tří největších osobností českého umění dvacátého století, ale návštěvnost pro něj není měřítkem. Říká, že v případě této výstavy je daleko zajímavější, do jaké míry se zdařily zápůjčky děl z celého světa, a také to, že byla nějaká instituce schopná se do takové práce pustit. "To byl nebývalý výkon. Navíc třeba Kupka a Šíma měli v Praze až reprízu svých retrospektiv, a Toyen premiéru. To možná také publikum vnímá," míní Srp a dodává, že úspěch Toyen je možná v tom, že tato osobnost vyvolává v lidech zvláštní rezonanci, promlouvá k nim.
Jaroslav Krbůšek z Galerie Václava Špály říká, že vztah lidí k českému surrealismu je velmi podobný jako vztah lidí k fotografii. "Kdykoliv galerista udělá výstavu fotografií, tak se zdesetinásobí návštěvnost a ve výtvarném umění je takovým lákadlem surrealismus," prohlašuje. Surrealismus podle něho v Čechách vždy přitahoval obrovskou spoustu lidí, umělců, kurátorů, galeristů. "V určité době surrealismus úplně zašpinil české umění, bylo tady toho strašně moc a dodneška, kdo nedělá trošku v podobném duchu, tak je méně přijatelný. To je to, co se prodává. Znám lidi, kteří při zdůvodnění emigrace za bolševika říkali, že tu nemohli zůstat proto, že nesouhlasili s režimem, ale i proto, že tady bylo tolik surrealismu. Že se jim z toho až obracel žaludek a chtěli se od toho osvobodit," vysvětluje Krbůšek.
Toyen podle něho byla pozoruhodná žena, ale když se divák pozorně podívá, tak prý zjistí, že neuměla malovat. "To je příklad toho, že když má člověk ideu a má to pořádně srovnaný a má obrovskou energii to udělat, tak to udělá. A neudělá to špatně, tak se to, že to neumí, potom třeba zahladí," dodává.
Podobný názor má i ředitel Národní galerie Milan Knížák. "Toyen patří k zakazovaným a zároveň připomínaným mýtům, a proto tam přišla taková spousta lidí. Já si osobně myslím, že ta výstava byla velmi špatná. Shromáždila, co se dalo, ukazovala, že Toyen byla velmi zmatená a nepříliš kvalitní malířka. Jsem také trochu přesvědčen, že v její tvorbě jsou stopy kýče, ale to byl možná důvod, proč tak přitahovala..." vyjadřuje se Knížák.
Obecně se dá říci, že diváky lákají jména, mimořádné osobnosti spíše než skupinové, tematické výstavy. V posledních letech tak měly velký úspěch expozice autorů - Josefa Sudka, Josefa Váchala, Antonína Chittussiho nebo Jiřího Koláře. Galerie hlavního města Prahy měla úspěch s výstavou Joana Miró a Milana Knížáka, okolo pětatřiceti tisíc lidí přišlo na výstavu Českého surrealismu v Městské knihovně.
Rekordy ovšem zlomila právě Toyen. "Je to záhada, jak jsme se trefili do vkusu nebo zájmu diváků. Já myslím, že Toyen je zajímavá svou velkou touhou po svobodě a nezávislosti, je to prostě silná osobnost, silná individualita, která si celý život stála za svým vlastním názorem. A navíc velmi záhadná, a to lidi zajímá. Navíc v takové míře ještě její práce nikdy nebyly pohromadě," říká spolukurátorka výstavy Lenka Bydžovská. Toyen je podle ní nejen českou osobností, ale i uznávanou umělkyní v mezinárodním kontextu, a proto přilákala nejen české publikum, ale i zahraniční návštěvníky.
| Toyen (1902 - 1980) |
| Termín konání výstavy: 11. května - 27. srpna 2000 |
| Návštěvnost: 62 tisíc |
Pro dalšího z kurátorů výstavy Karla Srpa je Toyen po Františku Kupkovi a Josefu Šímovi jednou ze tří největších osobností českého umění dvacátého století, ale návštěvnost pro něj není měřítkem. Říká, že v případě této výstavy je daleko zajímavější, do jaké míry se zdařily zápůjčky děl z celého světa, a také to, že byla nějaká instituce schopná se do takové práce pustit. "To byl nebývalý výkon. Navíc třeba Kupka a Šíma měli v Praze až reprízu svých retrospektiv, a Toyen premiéru. To možná také publikum vnímá," míní Srp a dodává, že úspěch Toyen je možná v tom, že tato osobnost vyvolává v lidech zvláštní rezonanci, promlouvá k nim.
Jaroslav Krbůšek z Galerie Václava Špály říká, že vztah lidí k českému surrealismu je velmi podobný jako vztah lidí k fotografii. "Kdykoliv galerista udělá výstavu fotografií, tak se zdesetinásobí návštěvnost a ve výtvarném umění je takovým lákadlem surrealismus," prohlašuje. Surrealismus podle něho v Čechách vždy přitahoval obrovskou spoustu lidí, umělců, kurátorů, galeristů. "V určité době surrealismus úplně zašpinil české umění, bylo tady toho strašně moc a dodneška, kdo nedělá trošku v podobném duchu, tak je méně přijatelný. To je to, co se prodává. Znám lidi, kteří při zdůvodnění emigrace za bolševika říkali, že tu nemohli zůstat proto, že nesouhlasili s režimem, ale i proto, že tady bylo tolik surrealismu. Že se jim z toho až obracel žaludek a chtěli se od toho osvobodit," vysvětluje Krbůšek.
Toyen podle něho byla pozoruhodná žena, ale když se divák pozorně podívá, tak prý zjistí, že neuměla malovat. "To je příklad toho, že když má člověk ideu a má to pořádně srovnaný a má obrovskou energii to udělat, tak to udělá. A neudělá to špatně, tak se to, že to neumí, potom třeba zahladí," dodává.
Podobný názor má i ředitel Národní galerie Milan Knížák. "Toyen patří k zakazovaným a zároveň připomínaným mýtům, a proto tam přišla taková spousta lidí. Já si osobně myslím, že ta výstava byla velmi špatná. Shromáždila, co se dalo, ukazovala, že Toyen byla velmi zmatená a nepříliš kvalitní malířka. Jsem také trochu přesvědčen, že v její tvorbě jsou stopy kýče, ale to byl možná důvod, proč tak přitahovala..." vyjadřuje se Knížák.
 André Breton (vlevo), Toyen a Benjamin Péret v Saint-Cirq-la-Popie, 1956. |
 Noční slavnost, 1929, olej, plátno, soukromá sbírka, Praha. |
 Ráj černochů, 1925, olej, plátno, soukromá sbírka, Paříž. |
 Opuštěné doupě, 1937, olej, plátno, Státní galerie výtvarného umění v Chebu. |
 Paraván, 1966, olej, koláž, plátno, Musée d´Art Moderne de la Ville de Paris. |
 Mýtus světla, 1946, olej, plátno, Moderna Museet, Stockholm. |
