K toleranci vůči přistěhovalcům a politické korektnosti se vyjádřil také Johann Jacobus Willebrordus (1963), který píše pod pseudonymem Joost Zwagerman a je označován za "korunního prince nizozemské literatury".
Ve svém beletristickém díle, jež čítá sedmnáct knih, se zabývá multikulturní společností, rasismem a zejména nizozemskými přistěhovalci. Šest hvězdiček je jeho první knihou přeloženou do češtiny.
Děj satirické mediální road novely je prostý, a přesto (anebo právě proto) se čtenáři zarývá hluboko pod kůži. Na jedné z každodenních služebních cest po hotelích a penzionech nizozemského venkova se vypravěč příběhu, "nejmladší šéfredaktor Nizozemska", šestadvacetiletý Justýn Merkelbach, dozvídá o sebevraždě strýce.
Siem, majitel pochybného, leč úspěšného časopisu o hotelnictví, byl pro Justýna mentorem a nedotknutelnou osobou, a to i navzdory jeho pochybným obchodním praktikám (například trik s "nalezeným" chomáčem vlasů nebo s toaletní štětkou a čokoládou), jimiž vymámil inzeráty i od toho nejšetrnějšího hoteliéra.
Strýc Siem a teta Tilly představovali pravý opak Justýnovy "připodělané, leč naleštěné rodinky s otcem, který byl vězněm své škudlivosti, a matkou, jež byla otrokem hyperhygienických návyků". S pocity, ve kterých se mísí smutek, zlost z bezmocnosti i výčitky svědomí, pátrá Justýn po motivu strýcovy smrti. A odhalí stinnou stránku Siemova života, o níž sice leccos věděl, ale kterou sobě ani druhým nikdy nepřiznal.
Na základě příběhu složeného z mnoha vrstev – Justýnových vzpomínek na dětství, rozhovorů s terapeutem, vtipných postřehů z jednotlivých výletů a ze zábavných hotelových recenzí v provinčně laickém stylu – vznáší Zwagerman otázku, kterou si nepřestávají klást pozůstalí po sebevrahovi: Proč? Autor se lehce opírá o Flaubertovu Madame Bovaryovou, zajímá jej, do jaké míry známe naše blízké a zda lze sebevraha vůbec pochopit.
Přes veškerou tíhu tématu Zwagerman nezabředává do patosu, ale zachovává v příběhu po celou dobu tragikomický tón.
Šarmantnímu vypravěči Zwagermanovi se nakonec dají vytknout snad jen Justýnovy myšlenkové pochody, které se stále dokola točí kolem Siemovy smrti, přičemž zaujímají stále větší prostor a jdou čtenáři záhy na nervy, stejně jako místy nepochopitelně kýčovité věty typu "někdy mu dokonce mával celý hotelový tým a divže ho neoplakávali jako otce rodiny, který se vydává do světa".
Naštěstí se tu podobných formulací vyskytuje jen poskrovnu.
