Proč se pořád drží dinosauři

  • 12
Rolling Stones jsou opět na turné. A to vyvolává nikoli nezajímavé otázky. Stojí ještě někdo o pohled na devětapadesátiletého Jaggera a jeho partu vykopávek? Není to už jen labutí píseň rockové hudby? A vůbec, co se stalo s velkými rockovými kapelami, jež se rodily v 60. až 70. letech?

Je snadné udělat nad starší generací rockových hvězd křížek. Zvláště při optice, kterou preferuje hudební kritika: podporovat vše nové a z jejího pohledu progresivní. Lidé jako Tricky, Talvin Singh nebo Armand van Helden jistě přinášejí oproti Rolling Stones mnohem více nových hudebních impulzů. Backstreet Boys nebo Eminem se zase lépe prodávají. Přesto je pro více či méně zachovalé padesátníky z Yes, Rolling Stones nebo čtyřicátníky z metalových a novovlnných kapel na trhu dost místa. Dokonce tolik, že před několika roky vznikla značka Eagle, která zastupuje řadu těchto „vykopávek“. Patří v tomto oboru k nejrychleji se rozvíjejícím firmám.

Z m ě n a   t r h u

Každá generace má mít své vlastní interprety, stejně staré, nebo jen o něco starší. Ale není to výhradně generační problém. V posledních dvaceti letech existuje decentralizace hudebního vkusu, která ztěžuje vznik velkých „nadstylových“ souborů. Ti, kdo pamatují 60. léta, si připomenou, že tehdejší mládež měla jen jediný typ hudebního vkusu. Kdo nepřísahal na Beatles a Rolling Stones, byl společenskou mrtvolou. V 70. letech už existoval rozpolcený svět rockových mániček a diskotékových „travoltů“. Od 80. let se začal vkus nových generací ještě více drobit. V jedné třídě seděli hardcoristé a punkeři, metalisté, depešáci nebo příznivci různých revivalů. Devadesátá léta tento rozpad dále akcelerovala.

Postavit v takto diferencované společnosti kapelu, na níž by se shodla většina, se stalo nemožným. Však také mnohé skupiny, namátkou Red Hot Chili Peppers či Def Leppard, musely časem ze svého původního stylu hodně slevit, jestliže chtěly oslovit širší publikum. I dnešní největší kultovní osobnosti taneční hudby jako Moby, Cam nebo DJ Shadow jdou pozvolna cestou ústupků.

K r u p i c o v á   k a š e

Kupodivu roztříštění hudební scény pomáhá k přežití rockovým dinosaurům: v počtu příznivců jsou si přinejmenším rovni s jinými stylovými trendy. Navíc mají velkou výhodu - nevyrůstali na nich jen dnešní čtyřicátníci a padesátníci, nýbrž i jejich děti. Je totiž zajímavé ptát se mladých rockových a tanečních hvězd, jaké desky měli jejich rodiče v domácí diskotéce. Skoro každý s nadšením jmenuje Hendrixe, Beatles, Rolling Stones nebo plejádu černých hvězd z Tamly Motown. Časem si sice každý našel svůj generační vzor, ale oné „sladké chuti krupicové kaše“ se už nikdy nezbaví.

V tomto ohledu není překvapením poslední výzkum věkového rozložení publika pražského Rádia Beat. To bylo zamýšleno jako klasická rocková stanice pro dnešní čtyřicátníky. Výsledek však ukazuje, že staré rockové skladby nečekaně oslovily především publikum kolem dvaceti let.

A co je na „dinosaurech“ tak silného, že na jejich koncerty chodí rodiče s dětmi? Odpověď je celkem jasná: Byť běží o jakési pojízdné cirkusy, pořád je v jejich hudbě přítomna autenticita blues a dřevního rocku, která se ve zvukových laboratořích nedá vyrobit.

P r o d u c e n t s k á   k u l t u r a

Beatles kdysi přivedli do populární hudby nový fenomén. Partu kluků, která se rozhodne, že bude dělat rock, protože se jim líbí. V případě Beatles to byli kluci přímo z ulice, ale mohlo jít i o několik už zkušenějších hudebníků, kteří zjistili, že mají společné hudební názory. Tak vznikli v Anglii třeba Rolling Stones a Deep Purple nebo v Americe Grateful Dead, Chicago. Pro tento typ kapel je typická kolektivní tvorba, která přechází ve většině případů do uměleckých nebo lidských třenic. Až na pár výjimek, které drží pohromadě hlavně z ekonomických důvodů, končí podobné třenice rozpadem často dřív, než se těm, kdo do kapely investovali, vrátí náklady. Ale nejlepší skladby vznikaly právě z tohoto kolektivního napětí.

V polovině 80. let hudební průmysl usoudil, že  podnikání s partami lidsky nezralých, byť talentovaných muzikantů je příliš riskantní. Managementy a vydavatelé proto přišli s jinou formou vzniku hudebního produktu. Dříve kapela vytvořila nějaký materiál, který jim na desku pomohl definitivně zformovat profesionální odborník - producent, obvykle hudebník, dramaturg a ekonom v jedné osobě. Teď podnikatelé zkusili vznik produktu obrátit: s koncepcí a repertoárem dnes přichází zkušený producent, který si vybere pro realizaci z tisíců talentovaných zpěváků, herců nebo modelek. Je to po všech stránkách efektivnější, ale chybí tomu zemitost, kterou přináší přirozeně vzniklá parta talentů. I ty nejlepší nápady jsou najednou umělé a není v nich ani zbla rizika, které kdysi přinesla na trh například firma Harvest, když vydala první desku Pink Floyd.

S o u b o j   s   t e l e v i z í

V době, kdy neexistovala hudební televize, byla rocková hudba plně závislá na zvuku. Rockový fanda měl k dispozici pár fotografií, názory hudebního tisku a výjimečně měl šanci užít si atmosféry koncertu. Zbytek závisel na tom, co se linulo z desky. Hudební televize dala zpěvákovi tvář. Síla obrazu začala drtit roli hudby a hezký manekýn, za něhož zpíval na playback někdo jiný, začal prodávat víc desek než ten, kdo uměl doopravdy zpívat nebo hrát.

Po dvaceti letech, kdy hnací silou gramofonového průmyslu byl trh dvaceti- až třicetiletých, se péče gramofonového průmyslu zaostřila na teenagerský trh, kde právě vizuální složka hraje hlavní roli. Pro většinu hvězd střední a starší generace to byla na čas konečná. Mnohé z kapel ztratily velkého vydavatele nebo aspoň propagační podporu svých nových desek. Tím začaly ztrácet kontakt i se svou vlastní posluchačskou generací. „Já si myslím, že točím desky, které se budou prodávat ještě dlouhou řadu let,“ říkal nedávno kytarista Mike Oldfield při příležitosti vydání nové desky Tras Lunas. „Ale moji gramofonovou firmu nezajímá dlouhodobý prodej. Chce rychlý obrat. S tím jim pomůžou dětské kapely, ne já. Do jejich propagace investuje, ne do mne.“ Do velkých obrátek vyhnaná propagace sice ve světě vede k až závratným prodejům, ale k rozvíjení dalších kariér velkých osobností moc nepřispívá.

Pomocí vlivu hudební televize a s investicemi do podpory teenagerských produktů vznikalo v polovině 90. let zdání, že velké rockové hvězdy definitivně končí. Chris Squire z kapely Yes vypráví, jak si v té době skupina řekla, že uspořádá několik koncertů v zapadlém kině na východním pobřeží USA. „Poprvé jsme tehdy nabídli lístky přes internet - a to ještě nebylo tak silné médium jako dnes -  a za dvě hodiny jsme měli vyprodáno. Ohlas byl tak velký, že jsme dostali chuť znovu nahrávat a koncertovat.“ Jejich hudební styl se nezměnil, ale pozice ano. Přestali být souborem pro mladší generaci posluchačů, stali se kapelou pro celou rodinu.

Z p o m a l e n í   r ů s t u

Není pravda, že velkých rockových skupin ubývá. Nezanikají ani ty, které jsou zdecimovány úmrtími. Přestože Freddie Mercury zemřel už před více než deseti roky, jeho Queen existují dodnes, byť nic nového nevydávají a soustřeďují se jen na doprovodnou roli při různých významných akcích, jako bylo nedávné vystoupení při oslavách nástupu Alžběty II. na trůn. Nedávno se znovu vydali na koncertní turné The Who, z nichž zbyli už jen zpěvák Roger Daltrey a kytarista Peter Townshend.

Optický dojem, že je dinosauřích kapel méně, vzniká z toho, že se výrazně zpomalilo tempo produkce jejich desek. Rolling Stones vydali v 90. letech jen tři alba nového materiálu, zbytek jsou kompilace starších hitů, záznamy koncertů a sólová alba jednotlivých členů. I takový chrlič hudby, jako býval Paul McCartney, vydal od roku 1990 do loňského Driving Rain tři desky nového materiálu. Nebo aktuální příklad: Carlos Santana. Mezi vydáním jeho veleúspěšné desky Supernatural a albem, která má vyjít letos na podzim, uplynou více než tři roky. A vůbec, kdy vyšla poslední řadová deska Dire Straits?

Důvodů, proč tomu tak je, najdeme několik. Především se muzikanti snaží šetřit invencí, která už není tak svěží jako v mladších letech. Ale změnila se i filozofie prodeje desek takových superkapel. Místo každoroční nové desky s průměrným obchodním ohlasem je efektivnější jedna deska za čtyři roky s velkým prodejem, s nímž se automaticky sveze i prodej vlastních starších titulů.

Tomu se však musí přizpůsobit koncertní činnost. Velká turné, plánovaná jako propagace nových desek fosilních rockových souborů, trvají 24 i více měsíců, při nichž se na nových nahrávkách moc pracovat nedá. I když i tady existují výjimky. R.E.M. prý připravili skladby pro jedno své album v průběhu zvukových zkoušek před koncerty při celosvětovém turné.

Někteří z věhlasných muzikantů dnes berou hudbu už jen jako svého koníčka. Jejich hlavním zaměstnáním je podnikání, obchod, politika, film, farmaření, mnohdy věci s rockovou hudbou nesouvisející. Natáčejí jen tehdy, když mají volno nebo když se jim chce.

Řídký trh stárnoucích globálních superhvězd je však spíše pozitivním jevem. Dal prostor lokálním kapelám, pro něž nebylo do začátku 90. let v strategii velkých gramofonových firem dost místa.

Z a s e   v y p r o d á n o

Osobní vzpomínku na závěr. V roce 1977, když jsem byl pln okouzlení z avantgardních rockových kapel, které jsou dnešními dinosaury, jsem se dostal na jazzový festival do Lucerny, kde vystupoval vibrafonista Lionel Hampton. Bylo mu čtyřiašedesát, určitě jen odlesk hvězdy 40. let. Ale hrál s obrovským gustem a bavil publikum tak báječně, že jsem odcházel s očima navrch hlavy. Když je někdo obdařen velkým talentem, dokáže oslovit publikum i v tak generačně a vkusově vyhraněném světě, jako je současná populární a rocková hudba. Proto bude současné koncertní turné Rolling Stones úspěšné i přesto, že hlavní členové kapely se blíží k penzijnímu věku.

Rolling Stones: Forty Licks
(2002)

CD One

CD Two

1. Street Fighting Man   1. Start Me Up
2. Gimme Shelter   2. Brown Sugar  
3. Satisfaction 3. Miss You  
4. The Last Time   4. Beast of Burden  
5. Jumpin Jack Flash   5. Don't Stop  
6. You Can't Always Get What You Want   6. Happy  
7. 19th Nervous Breakdown   7. Angie  
8. Under My Thumb   8. You Got Me Rocking
9. Not Fade Away   9. Shattered  
10. Have You Seen Your Mother, Baby   10. Fool to Cry  
11. Sympathy for the Devil 11. Love Is Strong  
12. Mother's Little Helper   12. Mixed Emotions  
13. She's a Rainbow   13. Keys to Your Love  
14. Get Off My Cloud   14. Anybody Seen My Baby?  
15. Wild Horses   15. Stealing My Heart  
16. Ruby Tuesday   16. Tumbling Dice  
17. Paint It Black   17. Undercover of the Night  
18. Honky Tonk Women   18. Emotional Rescue   
19. It's All Over Now   19. It's Only Rock & Roll
20. Let's Spend the Night Together   20. Losing My Touch  


Mick Jagger.

Mick Jagger.

Zpěvák skupiny Rolling Stones Mick Jagger.

Mick Jagger

Mick Jagger s Jerry Hallovou na archivním snímku na dovolené ve Francii.

Mick Jagger. Test DNA potvrdil, že je otcem dítěte brazilské modelky Luciany Moradové.

Mick Taylor s Rolling Stones

Rolling Stones: Forty Licks. Obal alba. (2002).