Hrajte o volní lístky na ScorpionsPortál iDNES.cz nabízí deset volných lístků na pondělní koncert kapely, která se tímto turné loučí se svými fanoušky. |
Přestože pochází z Německa, hity kapely Scorpions jako Rock You Like A Hurricane, No One Like You, Send Me An Angel, Still Loving You nebo Wind Of Change (o konci studené války) bodovaly v hitparádách napříč světem.
Scorpions se zařadili mezi klasiky hardrockového žánru a o jejich koncerty je stále velký zájem. Před vydáním své sedmnácté studiové desky Sting In The Tail (Žihadlo v ocasu) však překvapili prohlášením, že po tříletém turné k nahrávce skončí kariéru. Klaus Meine v rozhovoru prozradil i to, zda to kapela myslí vážně nebo je to jen další rokenrolové klišé.
Scorpions
|
Už jsme u vás nějaký ten čas nebyli a napadlo nás, že by stálo za to začít šňůru takříkajíc od sousedů. Zvlášť když je Praha tak krásné město plné historie a atmosféry. A samozřejmě v tom hrál roli i náš management, dostupnost hal, návaznost turné a další technické věci.
Ohlásili jste, že vaše turné i deska Sting In The Tail budou poslední. Proč jste se rozhodli jít do důchodu?
Stalo se to během prací na tom albu. Byli jsme už ve studiu pěknou řádku dní a došlo nám, že vytváříme perfektní dílo. Typické album Scorpions v tom nejlepším smyslu těch slov. A říkali jsme si: Co potom, až k němu odjedeme dvou- nebo tříleté turné? Jít zpátky do studia? A pak na další šňůru? To jako vážně? Uvědomili jsme si, že tohle je ten perfektní moment, abychom se postavili tváří v tvář konci naší cesty. Abychom po čtyřiceti letech zastavili tuhle bláznivou rokenrolovou mašinu. A aby naše rocková pohádka dozněla v horních polohách. To znamená tímhle turné.
Není to naopak spíš rokenrolové klišé, ohlásit konec kariéry před vydáním alba a začátkem turné? Vždyť kolik kapel už tohle v minulosti udělalo...
No jo, my víme. Kdybychom s těmi řečmi začali třeba před deseti lety, tak bych vaše pochybnosti chápal. Ale v našem případě je na to už teď podle mého pozdě. Loučit se a vracet je, jak říkáte, samozřejmě hrozné klišé. Ale my to myslíme vážně. Rozhodli jsme se totiž odejít z hudební scény se stylem a ctí. V posledních letech jsme zažili neuvěřitelný úspěch. Hráli jsme kolem sedmdesátky koncertů ročně ve více než pětadvaceti zemích celého světa. Cítíme, že jsme stále na vrcholu hry. A ano, cítíme, že jsme srdcem mladí, ale fyzicky zkrátka stárneme.
Ale to přece jiným vůbec nevadí...
My jsme hardrocková kapela, a to znamená, že na pódiu ze sebe vydáváme spoustu energie. Když zpívám písničku Bad Boys Running Wild (Špatný kluci běhaj zběsile), těžko se u toho můžu opírat o mikrofon. My se nechceme v jednom okamžiku stát vlastní karikaturou.
Co hodláte dělat, až budete mít za tři roky po posledním koncertě turné?
K tomu před sebou máme ještě dlouhou cestu. Až dojdeme do cílové pásky, tak budeme vědět, co přinese budoucnost. Důležité je, že teď se cítíme moc dobře, jsme ve skvělé formě a příští týden nám vychází nová deska, která se povedla. Možná abyste nám věřil, že to s koncem myslíme vážně, zkuste pochopit, že tu minulou Humanity: Hour I jsme vydali v roce 2007. Od té doby jsme byli skoro až doteď na turné. Může to takhle jít snad donekonečna? Bůh žehnej všem kapelám, které to tak chtějí, ale my si nepřejeme, abychom v očích našeho publika jakkoliv poklesli. Chceme být v kolektivních vzpomínkách zaneseni jako skvělá rocková kapela, o níž platí, že když přijde na pódium, tak je to hukot. A to je ten hlavní důvod, proč jsme se rozhodli skončit právě teď.
Znamená to zároveň i konec vaší osobní hudební kariéry?
Hodně lidí se mě na to teď ptá. Nepředpokládám, že byste mě za tři roky potkali, jak řídím autobus. Vždycky budu hudebník, zpěvák a autor písniček. Za všechny ty roky jsem třeba neudělal sólovou desku. To je jedna z možností, co dělat. Nikdy nevíte, co dál. Každopádně ukročit stranou z toho bláznivého rokenrolového byznysu, když jste na vrcholu, je dobrý nápad.
Naznačujete, že vaše případná sólová deska nebude rocková?
To říkáte vy! Cha cha cha! Ba ne, samozřejmě srdcem jsem rocker. Ale nemám rád, když mě někdo strká do nějakých škatulek. Abych řekl pravdu, ještě jsem o té desce pořádně ani nepřemýšlel. Je příliš brzo. Když se na stejnou věc ptali našeho kytaristy Rudolfa Schenkera, řekl, že se možná vrhne do společného projektu se svým bratrem Michaelem. Když jsem o tom slyšel, pomyslel jsem si: Třeba budou potřebovat zpěváka a brnknou mi! Bůh ví, co bude! Máme tolik možností, jde jenom o to, dostat se z té nekonečné smyčky alb a koncertů, kdy několik let neustále žijete na letištích, v letadlech, hotelových pokojích a autobusech.
Z vašich hudebních souputníků končíte jako jedni z mála. Ostatní si naopak, zdá se, užívají stále trvající slávu a plné stadiony.
My jsme realističtí. Víme, že teď máme sílu, ale co bude dál? Vezměte si všechny ty kapely jako AC/DC, Aerosmith, Van Halen, Ozzy Osbourne. Myslíte, že za deset let bude některá z nich stále objíždět svět na turné? Je to celá generace kapel, která v jednu chvíli prostě musí odejít. Tak to je. Myslím, že večírek se má opustit v tom nejlepším. I když připouštím, že občas může být těžké najít dveře ven.
Říkáte, že být na turné je poněkud ubíjející. Nebude vám z toho přesto něco chybět?
Nemyslel jsem to tak, že je to nudný život. Jenom bere strašně moc energie. Zvlášť v dnešní době, kdy jsou třeba bezpečnostní opatření tak ostrá a na letištích vždycky strávíte skoro celý den. Cestování dneska není žádný med. Miluju všechna ta místa, na která jsem se díky hudbě podíval. Na tom se nic nezměnilo. Ale noc za nocí trávit v autě nebo autobusu... Že to za to stojí, vám dojde, až když stojíte na pódiu a cítíte zpětnou vazbu od publika. Ale vezměte si, že já nejsem žádný bluesman, nejsem B. B. King, který ještě v osmdesáti sedí na svojí stoličce na pódiu a hraje nádhernou muziku. Já zpívám hardrock, a že to táhneme tak dlouho, to chce, ať už to slovo bude znít sebeohavněji, mnohem větší disciplínu.
Další klišé o rokenrolových muzikantech říká, že se na turné chovají jako divá zvěř. Jak to bývá u Scorpions?
Chachacha! Taky jsme si prošli divokými léty a pořádně řádili. Ale nemyslím si, že bychom se někdy chovali jako zvířata. I když zvíře máme v názvu kapely a ten to taky říká jasně – máme žihadlo a dáme vám legální injekci hudby.
Kdo jsou ScorpionsNejslavnější německou kapelu založil roku 1965 v Hannoveru Rudolf Schenker, zpěvák Klaus Meine do ní přišel na přelomu let 1969–1970.
Scorpions získali světovou popularitu, ale pak nastal problém: Klaus Meine po nahrávání alba Animal Magnetism ztratil hlas. Po řadě operací se mu hlas vrátil. V roce 1985 Scorpions vystupovali na legendárním rockovém festivalu Rock in Rio a hráli zde pro své historicky největší publikum – 350 000 fanoušků. Zajímavé je cédéčko Moment of Glory (2000), na kterém se objevilo deset písní, které kapela nahrála společně s Berlínskou filharmonií. |
V roce 1972 vyšlo její debutové album Lonesome Crow. Po několika dalších deskách vzniklo z jejich koncertu v Tokiu v roce 1978 jejich první live album Tokyo Tapes, které kritici hodnotí jako jeden z nejlepších "živáků" rockové historie.Povězte mi o těch divokých letech. Byli jste mladí a na vrcholu, něco jste vyvádět museli, ne?
Hlavně když jsme prorazili v Americe, měli jsme opravdu spoustu nezřízených večírků. Text naší písničky Rock You Like A Hurricane asi nejlépe vystihuje, jak to tehdy v 80. letech chodilo a jaké to bylo bláznivé období. Samozřejmě i u nás došlo na klišé. Taky jsme vyhazovali televize z oken. Pamatuju si, že u toho třeba byli i lidi z naší nahrávací společnosti. Seděli jsme, popíjeli a bavili se a někdo pronesl: "Hele, tenhle večírek je v pohodě. K tomu nepotřebujem televizi." A tak jsme se ji jali vyhazovat z okna. Jenomže to bylo v dobré síti hotelů, kterou raději nebudu jmenovat, kde měli bezpečnostní okna, takže to nebylo vůbec jednoduché. Dokonce ti lidé z firmy tehdy řekli: Moment, my vám
s tím pomůžem, a tak ta bedna nakonec opravdu letěla deset pater dolů. A aby toho nebylo málo, pak jsme ještě zvedli telefon a stěžovali si na recepci, jak si to představují, že v takhle drahém hotelu ani nemáme televizi na pokoji! Samozřejmě jsme se záhy ocitli na jejich černé listině a od té doby tam nesmíme.
Chybí vám někdy atmosféra 80. let?
Abych byl upřímný, tak ani ne. Ale samozřejmě to pro nás byla významná doba. Proslavili jsme se, jeli jsme první turné po Americe a stali se součástí mezinárodní rockové rodiny. Hráli jsme s kapelami jako Van Halen nebo Aerosmith, ale byla to taky doba, kdy nám jako předskokani hrávaly tehdy začínající party jako Bon Jovi, Def Leppard nebo dokonce i Metallica. Většinu času jsme tehdy strávili na šňůře. A i teď se některé vizuální prvky "osmdesátek" promítnou do scény, kterou chystáme na turné.
Na sklonku té dekády jste také napsali jednu ze svých nejslavnějších písní Wind Of Change. Vzpomenete si, jakjste ji tehdy skládali?
Samozřejmě. Jak bych na to mohl zapomenout. Byl rok 1988, a když jsme skončili turné Monsters Of Rock ve Spojených státech, zamířili jsme do Leningradu. Byli jsme jedna z prvních západních kapel, která měla vystoupit v Sovětském svazu. A protože jsme německá kapela, řekli jsme tehdy: Naši rodiče přijeli s tanky, my přijíždíme s kytarami. O rok později už se Moskva otevřela. Letěli jsme tam na festival letadlem, kterému jsme přezdívali Magic Bus, spolu s kapelami jako Bon Jovi, Mötley Crüe nebo Ozzym Osbournem. Viděli jsme, že během toho jediného roku se už změnilo tolik věcí. A cítili jsme, že studená válka bude brzy u konce. Aniž jsem tušil, že už za pár měsíců padne i berlínská zeď, snažil jsem se vyjádřit pocity z toho všeho v téhle písničce. Byla to píseň naděje. Možná proto se z Wind Of Change stal v roce 1991 mezinárodní hit. Pro mnoho lidí je to dodnes hymna konce studené války a konce komunismu. A dodneška, když zazní, cítím z publika, a zvlášť takového, jako je třeba to v České republice, obrovské emoce.
