Pro televizní parlament postačí jedna lavice

Chválabohu máme za sebou předvolební televizní panoptikum, které by v sestřihu vrcholných scén mohlo nést název O psech a lidech. Stačí připomenout poslední vydání pořadu České televize Bez imunity, kde výkřiky politiků bez otázek, bez pravidel a bez mikrofonu připomínaly ratlíky, poštěkávající hystericky kamsi k nedohledným výšinám bernardýnů.

Nebo pořad Novy z cyklu Na vlastní oči, asi vůbec nejnápaditější televizní příspěvek k volbám, kde páni kandidáti, pro změnu coby cvičení cirkusoví pudlové, udělali kvůli přízni voličů cokoli včetně kydání hnoje na statku.

A když si pak jejich hostitel - odborně upraven, ostřihán a vyfotografován na volební plakát s dunivě vzletným heslem sám zahrál na vzorového politika, umělá velkovýroba spasitelů národa se zjevila v plné nahotě.

Tady to skončilo s úsměvem, farmář si památeční plakát pověsil na vrata a šel po své práci; leč jiní ze svých plakátů jakživo neslezou.

Nešť, opakujme si s vděčností, politické estrády máme za sebou. Ale co kdyby se pořádaly volby mluvících hlav z řad televizních profesionálů - kdo by mohl zůstat na svém postu další roky?

Jistě Bolek Polívka, který umí zdánlivě nemožné: spojit pobavení a poznání. S hosty v Bolkovinách prošel rychlokurzem slovanských jazyků a dokonce - na půdorysu manželské scénky - školením v soudobé vážné hudbě, jež strašívá i nejpovýšenější intelektuály. Přesto tu jiskřilo více vtipu nežli v sebraných spisech anekdot. Když Polívkovu otázku shodí jeho hosté slovy - Nejsi vůbec originální, opáčí pohotově - Já si to můžu dovolit! To sedí.

Uspěl by David Vávra: i v nových dílech Šumných měst prokazuje obraznost, schopnost jedinečně vnímat i pojmenovat věci všední, ba ohyzdné, a navíc kromě diváků bavit i sám sebe.

Ještě někdo by dostal v televizních volbách znovu mandát? Sotva, většina bavičů-povídačů už víceméně přesluhuje. Byl by to malý parlament směstnaný do jedné lavice, zato úsporný, úctyhodný a ještě zvýhodněný tím, že se dá vypnout. Středoevropan vůbec žije v bludu, že televizi lze sledovat jediným způsobem: v obýváku, soustředěně, naplno, až do naprostého zemdlení.

Trochu jižněji však znají barvitější přístup k údajné bačkorové kultuře. V malé místní hospůdce, kam turista běžně nezabloudí, u jednoho stolu hrají štamgasti šachy, u druhého karty, u třetího se baví hostinský s přáteli. Na mrazicím pultu s nanuky bliká přenosná televize - má však stažený zvuk, zato rádio na poličce vyhrává přímořské slaďáky.

Na obrazovce právě zuří jakési drama mezi lékaři z italské obdoby Nemocnice na kraji města křížené s Pohotovostí a Doktorem z hor; titulky v národním jazyce ubíhají tiše, nikým nečteny. Když je vystřídá politická debata, změny si nikdo nevšimne: obrazovka zůstává jen bytovou dekorací, vězením němých průsvitných duchů. Pro začátek postačí odebrat jim slovo.