V Iráku během války fotografoval i váš kolega z agentury VII James Nachtwey. Kdo z vás odtamtud přivezl lepší snímky?
On přivezl jiné snímky. Do Bagdádu jel dělat reportáž o human shields (lidských štítech, pozn. red.). Kvůli tomu dostal vízum, to bylo pro Američany jinak těžké. Ze začátku si moc nezafotil, protože ho hlídali Saddámovi lidé. Dokumentoval vlastně až pád Bagdádu.
Porovnáváte si fotografie po návratu?
Jasně. Všichni ze VII teď děláme společně knihu Válka, vyjde v listopadu v New Yorku. O našich fotografiích si hodně povídáme.
Po Iráku jste se pohyboval na vlastní pěst, oficiální příkazy jste obcházel. Byla to nakonec výhoda, nebo nevýhoda?
Kdybych byl s vojáky jako embedded (akreditovaný novinář, pozn. red.), tak bych měl víc jejich fotek. Ale musel bych jet s nimi, nemohl bych z jejich kolony slézt a jít si fotit. Nikdo navíc nemluví o tom, že jen deset procent embedded bylo v akci a zbytek v týlu. Když nás viděli, jak kolem nich volně projíždíme v džípech, byli hodně frustrovaní. Snažili se nás i poškodit.
Jak?
Ukazovali vojákům, že tam nemáme být, že jsme tam nelegálně. Dvakrát nás chtěli Britové deportovat. Jeden den padlo do zajetí několik Italů, se kterými jsme byli, a jeden Francouz byl při útoku zraněn. Britové pak dostali rozkaz z Londýna, aby nás z bojů o Basru odlifrovali. Řekli jsme jim: Jste osvoboditelé, nebo okupanti? Odpověděli, že jsou osvoboditelé. A my na to: No to je výborný, tak máme svobodu, ne? V Iráku jsme zůstali na vlastní pěst celou válku.
Kdy jste překročili hranice do Iráku?
Už tři dny před začátkem války jsme byli schovaní u hranice. Dostali jsme se k ní přes bažiny s francouzskou televizí, která to tam znala. Když válka vypukla a spojenci prorazili obranné valy, tak jsme tam vjeli.
Dobrodruh. Antonín Kratochvíl se narodil v Lovosicích, v devatenácti letech z Československa emigroval, prošel švédským vězením, cizineckou legií v Čadu, od roku 1972 žije v USA. Fotografuje pro americké noviny a časopisy. V soutěži World Press Photo získal třikrát první cenu v různých kategoriích, je držitelem Leica Medal of Excellence, Infinity Award, Dorothy Lange Prize a dalších významných cen. Příští léto mu vyjde čtvrtá fotografická publikace s názvem Vanishing, je o zničených městech, znásilněné přírodě a mizejících kulturách.
Na vašich fotografiích bojové akce nejsou. Je to programově, nebo jste se do žádné z nich nezapletl?
V bojích o Basru jsem byl. Ale chtěl jsem hlavně fotit dopad na lidi, co tam žijou. Tu okamžitou humanitární krizi. První slovo, které se Iráčani naučili anglicky, bylo water, voda.
Zúčastnil jste se několika válečných konfliktů, v Čadu dokonce jako příslušník cizinecké legie. Byla v něčem válka s Husajnem výjimečná?
V Iráku nebylo vůbec žádné zázemí. Jindy jsem se mohl vrátit do týlu nebo k vojákům. Ale tady jsem byl psancem. Pro obě strany: Iráčany i spojence.
Říká se, že válka byla kvůli novým technologiím humánnější.
V Basře collateral damages (vedlejší škody čili zabití civilisté, pozn. red.) opravdu nebyly tak veliké. Speciální jednotky byly preciznější, měly nové technologie, díky nimž mohly třeba vidět fidájíny skrz zeď (Kratochvíl ukazuje fotografii zdi s otvory po spojeneckých střelách, za nimiž leží mrtví Iráčané). Iráčani bojovali ještě druhou a spojenci už třetí světovou.
Vůbec poprvé jste používal digitální fotoaparát. Před třemi lety jste přitom v jednom rozhovoru řekl, že "jedničky a nuly" vás nezajímají...
Ty mě nezajímají ani dneska! Abych tam vůbec mohl jet a uspokojit svého zákazníka, magazín Fortune, musel jsem si s sebou vzít studenta ze Švýcarska, odborníka na přenos digitálních dat. Magazín Time mi ho pak chtěl ukrást a odvést ho do Bagdádu Jimimu (Jamesi Nachtweyovi, pozn. red.), protože měl s přenosem hrozný problémy.
Jaký je rozdíl mezi prací s digitálem a s manuálem?
Digitál je tak rychlý, že s ním můžete konkurovat televizi. Udělal jsem tam tak patnáct set fotografií denně a osmdesát denně jsem jich poslal. I s manuálem bych fotil tolik, ale nemohl bych je dostat do Států, takže zákazník by mě poslal do háje.
Jste zastáncem černobílé fotografie, ale s digitálem můžete současně dělat i barvu. Nezlákala vás?
Všechny fotky jsem dělal barevně, protože mi asistent řekl, že je to lepší kvůli rozlišení. Agentura je na internet dávala v barvě, i když jsem chtěl, aby to přehodili do černobílé. Když jsem se vrátil, desetistránková reportáž už vyšla černobíle. A barva mě neláká, protože ji při fotografování nevnímám.
V posledních letech pravidelně bodujete v soutěži World Press Photo. Nyní preferuje citlivé černobílé reportáže, ale dříve prosazovala drastické a šokující barevné záběry. Obesílal jste ji svými snímky i tehdy?
V devadesátém šestém, když jsem dělal v Kosovu, jsem od soutěže dostal dopis, abych ji začal obesílat. Ale nereagoval jsem. Mé práce tam začala před několika lety posílat až má agentura.
Vy jste totiž známý tím, že se na vašich záběrech neobjevují žádné hlavy rozjeté tankem nebo detaily vyhřezlých střev vojáků. Vyřazujete takové záběry, nebo je prostě nefotíte?
O válce skutečně přemýšlím jinak. Samozřejmě, když taková věc přede mnou je, tak ji vyfotím. Ale tak, aby se ocitla ještě v nějakém jiném kontextu, třeba té absurdity války.
A netlačí vás do takových tvrdých záběrů váš zákazník?
V téhle válce mně řekl: This is your story. Mohl jsem si tam dělat, co jsem chtěl.
